Setkání na ostrůvku
Tokugawa | 1.01.2009 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
I tématem druhého novoročního snu bylo setkávání.
Sněžilo. Svět ale nebyl bílý, jak by se dalo čekat, ale žlutooranžový díky sodíkovým lampám na ulici. Sněho leželo na neodklizených chodnících a silnicích aspoň patnáct centimetrů. Silvestrovská noc minula, od půlnoci utekly nejméně tři hodiny. Město bylo nezvykle tiché.
Přišel jsem k tramvajovému ostrůvku a čekal na svou tramvaj. Vedle mě stála bezradá dívka, která střídavě koukala do mapy a na jízdní řád a kroutila hlavou. Očividně nevěděla jak a kam se dostat. Na hlavě měla laponskou čepici na uši. Přistoupil jsem k ní a zeptal se, jestli nepotřebuje pomoct. Ukázala mi mapu, na které byl nějaký hrad, tuším, že Zvíkov...
Dále dorazili dva muži, otec se synem. Syn byl v poněkud podroušeném stavu, zavrávoral a opřel se o živý plot, z něhož spadla halda sněhu. Procházející paní, která venčila psa, se na něj obořila, ať dává pozor, že tohle se nesmí, že je to ničení zastávky a že by mohla zavolat strážníka. Otec se začal syna zastávat, že se přece nic nestalo, že jsou z Ukrajiny a že si nemohou dovolit žádný konflikt. Byl velmi mírný a paní se uklidnila a všechno dobře dopadlo.
Stáli jsme na refýži spolu, mladá dívka, otec se synem, paní se psem a já a tak nějak jsme patřili k sobě. A tramvaj stále nejela a vločky se snášely do našich stop...
V zajetí času
Tokugawa | 31.12.2008 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Je tu přechod starého roku v nový a spolu s ním i pravidelný novoroční sen. Letos jsem měl dva, jeden z 30. prosince na 31. a druhý z 31. prosince na prvního ledna. Prakticky jsem šel ale spát až po půlnoci, takže vzhledem k poselství snů je uvádím jako novoroční oba dva. Tento sen byl do jisté míry vyprovokován předchozí bouřlivou debatou "Co je vlastně čas a zda vůbec taková veličina existuje".
Nacházel jsem se v hospodě, lépe ji snad nazvat irským pubem. Všude pastelové barvy hnědá, oranžová, žlutá, červená... Světlo tlumené, celkový dojem velmi teplého a přátelského místa. Hospoda byla plná lidí, hostů, já byl jedním z nich.
Každou chvíli jsem se od jednoho stolku zvedl, popošel k jinému štamgastovi a chvíli s ním mluvil. A zase k jinému. Postupně jsem obešel celý pub, včetně personálu. Poseděl jsem u výdejního okénka, zašel jsem do kuchyně, k servírce, zpátky k prvnímu hostu, u kterého jsem začal...
Netroufám si tvrdit, že navštívených postav bylo 12 nebo 24, nicméně mi po již zmiňované debatě moje migrace připomínala hodinový stroj.
Nikdo nebyl z mojí přítomnosti nadšený, nevím, jestli jsem jim nebyl sympatický nebo jestli měli moc práce... Každopádně po chvíli se to zcela změnilo a najednou byl každý rád, že jsem u něj chvíli pobyl. Nakonec se všichni sešli kolem mne. Seděl jsem u výdejního okýnka, na jedné noze mi seděla servírka, na druhé holka z kuchyně, kolem u nahuštěných stolků všichni hosté i personál. A já uprostřed nich.
V tramvaji
Tokugawa | 10.12.2008 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Jel jsem se svou dívkou v tramvaji. Měla na sobě tmavě modrou pánskou košili s drobnými ženskými postavičkami ve světle modré barvě. Vypadala nebývale eroticky. Příští zastávku nastoupil kolega z práce, na sobě měl úplně stejnou košili. Postavil se k nám. Na další zastávce další kolega... a tak dál, až byla celá plošina plná lidí v modré košili.
Rozčílil jsem se, co to na mě šijou za boudu a z tramvaje sám vystoupil.
Upíří děti
Tokugawa | 8.07.2008 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (3)
Kobka. Kamenná, šedivá a studená. Uvnitř několik dospělých, živých lidí, šaty jako z románu Brama Stokera. Vkládáme malé balíčky do schránek ve zdi. Občas se některý balíček pohne...
Rychle zavíráme schránky na tlusté visací zámky, musíme to stihnout, než se setmí. S námi je uvnitř Petra Neomillnerová, nebo je to Tina Salo? Chodí ve světle a pomáhá nám. Proč, to nevím.
Nasedáme na pramici pod starým mostním obloukem. Tina Salo otvírá schránky a podává nám uložené balíčky, které vymotává z šedivé zteřelé deky. Jsou to malá miminka, ale ne růžová, nýbrž mrtvolně bílá a z rudých úst jim čnějí dva ostré špičáky...
Motiv upírů se mi ve snech docela často opakuje. Dokonce se mi opakuje i Petra Neomillnerová. Ač ji prakticky neznám, mám o ní dost jasnou snovou představu.
Neviditelné milování
Tokugawa | 9.06.2008 | Erotika | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Měl jsem látku, která mě po vstříknutí do žíly učinila neviditelným. Přišel jsem před její dům a nasadil si na kanylu na předloktí injekční stříkačku a látku si vpravil do žíly. Chvíli jsem počkal. Lidé kolem mě začali přehlížet a vrážet do mě.
Vešel jsem do domu a vtěsnal se do výtahu, ve kterém bylo nejméně deset lidí, pěkná tlačenice. Stál jsem uprostřed, nikdo mě neviděl, lidé mi šlapali po nohou, strkali do mě, jako bych nebyl. Látka neviditelnosti fungovala bezvadně.
Vystoupil jsem v patře. Dveře výtahu se zavřely a najednou kolem mne prochází její muž. Jeho pohled mířil skrz mě, otřel se o mě ramenem. Ani jsem napětím nedýchal... Dveře od jejich bytu ještě nezaklaply. Strčil jsem dovnitř nohu a vstoupil. Slyšel jsem ji někde uvnitř. Najednou se objevila v chodbě, stála přímo proti mně. A neviděla mě. Ukročil jsem stranou, aby do mě nevrazila, ale ona se najednou zastavila, zamyšlená, dívala se do míst, kde jsem stál.
Pohlédl jsem si na ruce, začaly nabývat tvaru a barev. Látka přestávala působit. Rychle jsem do kanyly vstříknul další dávku. Ona potřásla hlavou a já zaslechl její myšlenky: Zvláštní, měla jsem pocit, že je tu přede mnou moje tajná láska, tak silný pocit, že cítím i jeho vůni...
Ani jsem se nepohnul, aby mě případný zvuk neprozradil. Vykročila a mě napadlo, proč tu vlastně jsem, co tu pohledávám. A když mě míjela, chytil jsem ji za ruku...
Já to věděla, řekla, a objali jsme se. Nebylo jí divné, že mě nevidí, důležité bylo, že jsem s ní. Pohled na ni byl poněkud bizarní, stála tam a objímala... nic. Prázdný prostor. Najednou se vznesla do vzduchu... to jsem ji odnášel do ložnice, kde jsme se dlouho milovali. Bylo to zvláštní, podivné milování, jen ona a nic kolem ní. Jako by se milovala se vzduchem, s myšlenkou. Ale byl jsem to já, i když jsem nebyl vidět.
Po chvíli látka přestávala působit. Pozvolna jsem se okolo i uvnitř ní zhmotňoval, opatrnost šla stranou v návalu emocí a vášně, zapomněli jsme na okolí. Dokud v zámku nezarachotil klíč...
Během chvilky jsem aplikoval další dávku séra a za okamžik zmizel. Zůstali jsme ležet vedle sebe, pod jednou dekou, na jedné posteli, bez hnutí, vyděšení a vzrušení na nejvyšší možnou míru. Když šramot v bytě utichl, pomalu jsem se vykradl ven. A v předsíni opět narazil na jejího muže. Byl tak blízko, že jsem cítil na obličeji jeho dech... A sérum přestávalo pomalu účinkovat... Poslední dávku jsem si aplikoval, když se vrátil nečekaně domů... Naštěstí za okamžik zmizel v ložnici a já se potichu vkradl na chodbu domu.
Tentokrát dopadlo všechno dobře. Ale co to je – dobře. Přes vzrušení a lásku, kterou jsem při milování s tou ženou cítil, jsem byl zklamaný a smutný. Na ulici jsem si vytrhl kanylu. Víckrát už ne...
Nůž na krk
Tokugawa | 15.05.2008 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Měli jsme schůzku v kupé. Ona šla napřed, nevím proč, já ji z povzdálí sledoval. Až jsem si všiml, že nejsem jediný, kdo ji sleduje... Pár kroků za ní kráčel její kolega, zajímalo ho, kam to chodí a s kým. Vešla do restaurace a on za ní. Stál jsem venku a čekal, až zase odejde. Ale začínalo to trvat příliš dlouho.
Nevím proč, ale dostal jsem o ní strach. Opatrně jsem vešel dovnitř a přes opěradlo lavice jsem se z vedlejšího kupé podíval, co se vlastně děje. Byli k sobě přitisknutí, bodlo mě u srdce a pocítil jsem takový smutek, že to ani popsat nedovedu.
Ale najednou se něco zablesklo a já si uvědomil, že on jí drží u boku nůž a vydírá jí... Sáhl jsem k opasku a než se kdo nadál, držel jsem mu pod krkem neskutečně obrovskou a zahnutou kudlu divokých Gurků:
"Hni se a je to tvoje poslední..."
Opatrně položil svůj směšně malý nožík na stůl a já jen tak pro radost a zadostiučinění přitlačil, až se mu po krku začaly kutálet drobné krvavé krůpěje...
Zabil jsem vlastní ženu
Tokugawa | 8.04.2008 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Vrátil jsem se pozdě domů, trochu otupený alkoholem. Byt byl tichý a temný, zdálo se, že všichni spí. Koutkem oka jsem v pokoji zahlédl stín postavy, ukryté ve tmě. Nedalo se poznat, kdo to je. Jasně jsem ale viděl velký kuchyňský nůž, pevně sevřený v ruce.
Z celé scenérie vyzařovala jasná hrozba, postava nereagovala na otázky, jen tak stála ve tmě a stále se ke mně otáčela čelem. Bál jsem se. Vstoupil jsem do pokoje a sunul se zády k protější zdi. Postava zaútočila a já ji poměrně snadno odzbrojil, neměla moc síly.
Rozsvítil jsem světlo a proti mě klečela moje žena, na krvácející ruce jí chyběly tři prsty, o které přišla při našem souboji. Nechápal jsem, co se děje, proč mě chtěla zabít. V ruce jsem držel zakrvácený nůž a hlídal každý manželčin pohyb. Nepadlo jediné slovo.
Tak jsme vydrželi až do rána. Celou dobu jsem věděl, že se mě při první příležitosti pokusí zabít znovu. Požádala mě, jestli si může dojít na záchod. Dovolil jsem to, ale trval na tom, aby dveře zůstaly otevřené. Náhodou jsem si všiml, že v koupelně na umyvadle leží připravený další nůž. Vběhl jsem na záchod a spatřil ženu, jak z nádržky na vodu bere do ruky dlouhou vidličku. Chytil jsem ji za zápěstí a vidličku jí vykroutil.
"No tak už mě zabij!" křičela na mě. "Nemůžeš dělat nic jiného, při první příležitosti to udělám znovu! Zase stejnou chybu, zase se nastěhuji k dalšímu chlapovi. Pořád dokola! Tak už mě zabij!"
Prala se se mnou jako šílená a já plakal lítostí. Jak mohu zabít ženu, svoji ženu, kterou hluboce miluji? Pukalo mi srdce žalem. Najednou, nevím ani jak, mi ležela mrtvá v kaluži krve u nohou a já seděl na zemi vedle ní a hořce plakal.
Neuskutečněná sebevražda
Tokugawa | 12.01.2008 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Dům byl prázdný a zanedbaný. Všude harampádí, oprýskaná omítka, zednické náčiní, rezavé žebříky... A někde v domě Maruška, která už nejspíš spáchala sebevraždu. Ale možná ne, možná je ještě čas.
Hledal jsem ji kde se dalo, prolézal místnost za místností, prodíral se nepořádkem, volal. Po Marušce ani stopy. Vedle mně se ve světlíku ozval dutý zvuk a prudce se napjalo lano. Vyděsil jsem se, že se Maruška právě oběsila. Vyhlédl jsem okýnkem a oddychl si. Na konci lana se houpalo veliké kladivo. Naráželo do lešení a vydávalo zvonivý zvuk.
Hledal jsem dál, ale ticho, které odpovídalo na mé volání, mě děsilo. Stál jsem u dveří do další místnosti a volal Maruščino jméno. Najednou jsem zaslechl šramot. A znovu! Nade dveřmi bylo malé větrací okno do malého kumbálku. Rozsvítilo se tam světlo a já skrz mačkané sklo spatřil Maruščinu siluetu, kterak se souká ze spacáku. Vylezl jsem po štaflích nahoru, pevně Marušku objal a pomohl jí vytáhnout oknem ven. Byla uplakaná, ale živá.
Zabil jsem
Tokugawa | 1.01.2008 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Každý rok se těším na novoroční sen. Letos si moc nepamatuji, takže jen útržky:
Zimní den bez sněhu. Světle modrá obloha, šedohnědá zmrzlá tráva a keře vůkol, uschlý bolševník a plevelnaté křoviny. Chytil jsem člověka, který vraždil. Nepamatuji se, jestli cizí lidi nebo někoho mně blízkého. Ten člověk vypadal podobně jako holohlavec z reklamy na pivo Bernard.
Držel jsem mu na krku nůž a vedl ho přes zmrzlé pláně někam k lidem. Tráva praskala pod nohama a vrah se usmíval. Byl v pohodě, poznal, že nemám na to, abych ho bodl. Vysmíval se mi a nakonec i utekl. Běžel jsem za ním, až jsem ho dohonil. Smál se mi do očí.
A já bodl. Rudá krev vypadala v té světlemodro hnědé krajině nepatřičně. Cítil jsem ve svých rukách, jaké to je – umírat. Jaké to je – vzít někomu život. Místo zadostiučinění jsem pociťoval zmatek.
Pád ze stromu
Tokugawa | 22.08.2007 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Vylezl jsem na vysoký strom. Celkem snadné lezení. Horší už byla cesta dolů. Balancoval jsem na větvích a nebyl schopen dosáhnout na nižší větev. Bylo mi více než jasné, že musím buď spadnout, nebo skočit. Ale taková výška...
V kapse mi najednou zazvonil nový firemní telefon. Zavrávoral jsem a abych nespadl, musel jsem skočit. Dopad byl celkem měkký, pod stromem ležela silná vrstva rezavého bukového listí. Položil jsem své věci na balvan opodál stromu a zvedl telefon.
Volal tchán, za jak dlouho k nim přijedu. Nevím proč, ale začal jsem lhát, že nevím, že se asi zdržím, protože jsem na stromě ze kterého nedokážu slézt.
