Pes a víra
Tokugawa | 26.08.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 |
Ještě dřív, než jsem se stal členem smečky drsňáka Huga, měl jsem Maggii, dlouhosrstou jezevčí slečnu. I stalo se jednoho rmutného podzimního dne, že ji přejelo nezodpovědné auto, které po činu přibrzdilo, podívalo se zpětným zrcátkem co udělalo a bezostyšně ujelo. Nemám rád Citroen. Tolik na úvod. Krátce po té psí smrti se mi zdál tento sen:
Šel jsem velkým bílým městem plným kostelů a chrámů. V náručí jsem nesl Meginku stejně tak bezvládnou, jako v den její smrti, ale živou. Svítilo slunce a já byl šťastný, že Maggie žije.
Procházel jsem s ní po bílých dlaždicích nějakého náměstí kolem bílých staveb. Vysvětloval jsem Megince, co je to náboženství a církev. Mluvil jsem k ní jako k malému dítěti a bylo velmi obtížné, najít taková slova, která by pes pochopil.
Zastavil jsem se u vchodu do jednoho z kostelů. Držel jsem Meginku na rukou a nakláněl jsem se s ní dovnitř, abych jí ukázal vnitřek kostela. Nešli jsme dovnitř, protože jsem se domníval, že pes do kostela nesmí. Povídal jsem jí o náboženství a nakláněl jsem se víc a víc, až mě Meginka, kterou jsem držel v náručí, převážila a spadli jsme dovnitř.
SenRychle jsem vstal a fenku zvedl. Asi jsem sebral odvahu v touze ukázat Megince vnitřek chrámu. Uvnitř bylo šero. Všechno bylo bílé. Šli jsme do nitra kostela. Míjeli jsme nějakého církevního hodnostáře ve fialovém, žlutě lemovaném rouše. Říkal jsem Megince kdo to je, jakou má v církvi hodnost a funkci. Procházeli jsme kolem kaple s gotickým oknem. Odtud zněl latinský chorál, který jakoby naplňoval celý vnitřek kostela. Vysvětloval jsem Megince, co je to za zpěv, kdo to zpívá a proč.
Daleko vpředu jsme spatřili oltář se zapálenými svícemi na dvou trojúhelníkových svícnech. Právě byla sloužena mše. Kněz ji náhle přerušil. Zpěv utichl. Kněz řekl, že mše nemůže pokračovat, protože v kostele je někdo, kdo tam nepatří. Věděl jsem, že mluví o nás. Tím, že jsem vzal dovnitř psa, jsem asi kostel znesvětil. Kněz řekl, že ten dotyčný vstoupil se zlobou v srdci, ale oni k němu zlobu necítí. Dva ministranti sestoupili od oltáře a prodírali se znepokojeným davem směrem k nám.
Otočil jsem se a spěšně odcházel. Nechtěl jsem, aby nás z kostela vyhodili. Nerozuměl jsem tomu, co je na tom špatného, být v kostele se psem, vždyť je to také boží tvor. Rozrazil jsem vstupní dveře a vyběhl na sluncem zalité bílé náměstí. Za sebou jsem slyšel blíž a blíž hlasy. Zastavil jsem a otočil se.
Ministranti vyváděli z kostela nějakého zloděje, který měl pod roztrhanou košilí schován zlatý pohár z oltáře. Byl jsem šťastný, že mše nebyla přerušena kvůli nám a náhle jsem věděl, že Megince vstup do kostela není zapovězen. Po chvíli vyvedli ještě jednoho zloděje.
Komentáře
Přidání komentáře...
