Létající potomstvo
Tokugawa | 8.09.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 |
Účastnil jsem se podzimního tábora. Vedl jsem děti do lesa, aby přenocovaly v džingisu. Buky už opadaly, jejich stříbrná kůra kontrastovala s rzí suchého listí na zemi. Stezka vedla přes široký potok, museli jsme přeskákat několik kamenů. Přejít zcela suchou nohou ale nešlo. Děti si namočily nohy. Já ne, protože jsem měl vysoké boty. Hned jsem o tom děcka poučil.
Vešli jsme do džingisu. Uvnitř byla o poznání větší zima než venku. Kouřilo se nám od úst. Vyšel jsem ven a... teplo. Napadlo mě, že plachtu odrolujeme aspoň metr od země, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. Dětem bylo zima, vedl jsem je zpátky do tábora. Potok se za tu chvilku rozvodnil, nedal se přejít. Chvíli jsem s dětmi hledal užší místo, nakonec jsem to ale vzdal, vzal dvě děti pod paži a dlouhým plynulým skokem několikametrovou šíři potoka překonal.
Když byly děti v táboře, vrátil jsem se s několika dospělými k džingisu. Mezitím napadl aspoň metr sněhu...
...Pokračovali jsme hlouběji do lesa, vedla nás vyšlapaná cesta. Švejk neustále cvičil kung–fu a těšil se, jak jim nalmátí, těm, za kterými jsme šli. Těm "nebezpečným", kteří ohrožují náš tábor. Před námi se otevřela široká louka, která byla vyšlapaná do dokonalého obdélníku. Nemohl jsem se dál zdržovat s celou skupinou a tak jsem se prudce odrazil od stěny sněhu a s rukama pevně připaženýma jsem letěl. Nejprve jsem si myslel, že je to dlouhý skok a obával jsem se, že spadnu do sněhu, ale pletl jsem se. Byl to let. Jen drobnými pohyby zápěstím jsem měnil výšku a směr. Držel jsem se nízko nad terénem.
Přede mnou se otevřel výjev jako z dávné minulosti lidstva. Uprostřed pravěkého sídliště z primitivních chatrčí hořela vysoká vatra. Vedle ní tančily na runami popsaném kamenném stolci z černého smolince dvě kněžky odděné v prosté bílé roucho.
Zaútočily na mě. Jedna bojovala na zemi, té jsem nevěnoval téměř žádnou pozornost, zato v druhém případě jsem musel být velmi obezřetný. Kněžka skočila z kamenného oltáře a letěla mi naproti. Sledoval jsem jakoby z nadhledu, jak kolem sebe kroužíme. Naše těla vytvářela nad černým kamenem neustále se měnící geometrické obrazce. Byl jsem silnější a boj vyhrál. S dutým žuchnutím jsme dopadli v pevném sevření na oltář. Kněžka byla pode mnou, svaly napjaté. Byla ale zcela v mé moci.
Oznámil jsem jí, že zplodíme potomstvo. Zeptala se proč právě ona a ne její sestra, která zaujímá v kněžské hierarchii důležitější místo.
"Protože my dva dokážeme létat..."
