Malá válka a usmíření
Tokugawa | 20.09.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 |
Tento sen byl zcela jistě vyprovokován reklamou na Carrefour, muzikálem West Side Story, vraždou švédské ministryně a filmem Moucha 2.
Nebylo nás mnoho, ale byli jsme dobře vyzbrojeni a ještě lépe vycvičeni. Každý z nás si našel úkryt za regálem se zbožím. Byli jsme oblečeni v černém, na hlavách kukly, stejně jako útvary rychlého nasazení. Proti nám stála skupina stejně oblečených násilníků.
Rychle jsem se spoza svého úkrytu zvedl a vypálil do protivníků dlouhou dávku. Samopal cvakal naprázdno. Držel jsem prst na spoušti a modlil se, aby se záboje začaly sypat do komory dřív, než se překvapení gangsteři vzpamatují. V poslední chvíli, když už na mne mířily všechny jejich zbraně, se moje zbraň vzpamatovala a spustila ostrou střelbu. V tu chvíli se ke mně přidaly i zbraně mých druhů ve zbrani.
Přestřelka to byla velmi divoká, potraviny i mrtví padali na všechny strany. Rozhodujícího výsledku jsme však nedosáhli...
...Uprostřed města bylo rozlehlé náměstí. Spíš louka než náměstí. A uprostřed té louky byl vydlážděn obdélník asi 30 x 50 metrů. Dlažba byla uspořádána do krásných kruhových motivů. Na jedné straně obdélníka stál nespočet protivníků, všichni v černém a všichni ozbrojeni automatickými zbraněmi. Na druhé straně jsme stáli my, také v černém, každý ozbrojen pouze pistolí. To ale stačilo, neboť moje zbraň tlačila na krk mému rukojmí.
Vyjednávali jsme o naší zajatkyni, která měla pro druhou skupinu vysokou hodnotu. Nevzpomínám si už, na čem jsme se dohodli, jen vím, že jsem černovlasou dívku pustil a všem nakázal nestřílet. Pomalým krokem zajatkyně přecházela na druhou stranu. Někdo od nich vystřelil a rukojmí padla v oblaku krve k zemi. Gangsteři se proti nám rozeběhli zvláštním tanečním krokem. Bylo nás jen hrstka a s pistolemi jsme proti mnohonásobné přesile automatických zbraní neměli šanci. Přesto jsme stříleli a neustupovali. Konec tomuto tanečnímu obrazu udělala dávka, kterou jsem dostal do prsou...
...Čekal jsem v místnosti, ve které se předávají Nobelovy ceny, na královnu. Byl jsem těžce poraněn a věděl jsem, že královna je také velmi těžce zraněna a že umírá. Vzadu v sále se otevřely dveře a královna vešla. Lépe řečeno vplazila se do místnosti a pomalu, odstrkujíce se rukama se doplazila až ke mně. Byla to moje matka. Nohy tahla bezvládně za sebou a ruce měla podivně měkké a pokroucené, jakoby bez kostí. Objali jsme se a vyříkali si všechno špatné, co mezi námi bylo. Oba jsme plakali...
Komentáře
Přidání komentáře...
