Praha ve válce
Tokugawa | 25.03.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 |
Šli jsme s Honzou a Mrkvičkou po Ruské ulici. Byla tma, z dálky se ozývaly výbuchy. Kolem nás čas od času prolétly rakety s napalmem. Občas některé došlo palivo a klesla k zemi vedle nás a my museli rychle utíkat, aby nás výbuch napalmu nespálil...
...Chtěli jsme se ukrýt v nějaké prázdné vilce. Vlezl jsem do komory přes chodbu, Honza a Mrkvička byli venku, když tu jsme zaslechli kroky. Vilka byla obydlená. Kluci na mě gestikulovali, ať se schovám, že to nějak zařídí, a utekli.
Stará šedivá paní prošla chodbou, díval jsem se na ní bez hnutí skrz prosklené okýnko ve dveřích, napůl zakryté sepranou záclonou. Když nebezpečí pominulo, chvíli jsem přemítal, jak se dostanu ven, aby mě paní nechytila, ale pak jsem se spolehnul na kluky a začal komoru prohledávat.
Na policích stála spousta zaprášených lahví s drátěným uzávěrem, zavařeniny, na zdi visely obrázky Beneše a Masaryka... Najednou jsem spatřil v rohu pár medailí a starou fotografii muže ve vojenské uniformě z první světové války, patrně manžela té paní. Vedle nějakých památečních věcí ležel noktovizor. Zaradoval jsem se, tohle se nám v současné situaci jistě hodí a noktovizor jsem si nasadil. Viděl jsem úplně stejně jako bez něj, jen bylo všechno červené.
Dál jsem se přehraboval na polici, když jsem loktem strčil do zaprášených lahví. Všechny se začaly kymácet a já musel vynaložit veškerý um, aby nespadly a neupozornily na mne. Jenže jsem námahou strčil druhým loktem do zavařenin na druhé straně.
V tom jsem zaslechl hlasy. To se vraceli kluci. A měli s sebou tu paní. Vstoupili do komory a představili jsme se:
"Těší mě," řekl jsem, "Patrik Stach."
Paní se zarazila a kluci po sobě divně koukli. Řekli mi, že se také jmenuje Stachová.
Vzali jsme noktovizor, poděkovali paní za přístřeší a odešli do tmy. Nechal jsem si ve vile boty, šel jsem bosý. Právě pršelo a chodidla mě neuvěřitelně zábla...
Komentáře
Přidání komentáře...
