Bílý autobus
Tokugawa | 16.09.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 |
Čekali jsme s Gaiou na parkovišti na náš autobus. Parkoviště bylo vysypané bílým štěrkem, který ostře kontrastoval se zelení okolních stromů. Autobus přijel a byl také bílý. A hlavně obrovský. Tak obrovský autobus jsem ještě neviděl.
Nastoupil jsem. Mezi sedadly vpravo a vlevo za řidičem byla tak úzká ulička, že jsem se sotva protáhl. Nebylo si kam sednout, všechna místa byla obsazená Romy nebo Araby. Šel jsem víc dozadu. Po několika sedadlech se ulička rozšířila. A zase a znovu, vždy v pravidelných intervalech. Měl jsem teď z každé strany několik metrů místa.
Úplně vzadu už nebyla sedadla, ale lehátka. Na tom posledním ležela Gaia. Nebylo už žádné volné místo, tak jsem si lehl k ní. Povídali jsme si o tom autobuse, Gaia mi řekla, že je široký devět metrů.
Opět jsme byli před autobusem, řidič nás vybídl, abychom sbírali dříví, aby měl na čem ohřívat kávu a čaj. Všichni cestující se poflakovali kolem, ale nesbíral nikdo, jen stařičký řidič a jeho spolucestující, ze které se vyklubala Helena Vondráčková. Styděl jsem se, že jim nikdo nepomáhá, ani já nepomáhal a oni lezli v nepřístupném svahu a sbírali větrem vybělené úlomky větví. Nakonec jsem také přiložil ruku k dílu.
Donesl jsem tašku (bílou) se dřevem do autobusu, pec (bílá) na které se budou nápoje ohřívat, byla hned u Gaina lůžka. Usadil jsem se na protější palandu a začal vyhazovat klacky z tašky. Ale v tašce už nebyly klacky, ale velké bílé kamenné kvádry a spousta bílých úlomků.
Vysypal jsem je na podlahu a Gaia se v nich začala přehrabovat. Občas pozvedla nějaký kamínek a zeptala se mě, jestli si ho může nechat. Dovolil jsem jí to. Jeden z těch kamínků vypadal jako kousek dírovatého ementálu zalitý ve skle.
Přišli jsme si k řidiči popovídat s Helenou Vondráčkovou, která seděla na prvním sedadle. Dost se podobala Gaiině mámě. Vlastně to byla Gaiina máma, ve vytahaném triku a v zástěře.
Komentáře
Přidání komentáře...
