Kam mě dovedlo hledání svého psa
Tokugawa | 25.02.2005 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 |
Zasněžená zvlněná krajina, tak nějak podobně jako na Vysočině. Jdeme s kamarády po bílé uježděné asfaltce, rozhlížíme se všude okolo a voláme jeden přes druhého: "Hugo! Hugóóoo!" Můj pes se opět zaběhl. Najednou ho vidím, asi 200 metrů od nás před nějakým domem, jak vyštěkává místního psa uvázaného u boudy. Na naše volání ale nereaguje a já zjišťuji, že to vlastně není Hugo, ale nějaký bígl. Jak jsem si mohl splést bígla s drsnosrstým jezevčíkem?
Hugovo hledání nás dovedlo až do malého města. Na první křižovatce jsme nevěděli, jestli se dát doleva nebo doprava. Dva z nás šli doleva. Cesta hned končila vraty. Když je otevřeli, viděli jen venkovský dvůr. Omluvili se majitelům a vrátili se k nám. Už se nám nechtělo hledat, a tak jsme místo doprava vešli do dveří přímo naproti nám.
Vstoupili jsme do místnosti, která byla částečně středověká krčma, částečně mučírna a částečně televizní studio. Před kamerami seděli Gross a Škromach a vysvětlovali divákům všechny své aféry. Vypadali velmi vyděšeně a jejich výmluvy byly neskonale trapné.
Když rozhovor skončil, pochopil jsem, že Stanislav Gross jsem já. Obdivoval jsem se Škromachem mučící nástroje a svým nadutým spůsobem jsem pronesl, že se to jenom zdá hrozné a že moderní člověk nesmí žít v bludu, že tyto nástroje někdy mohly působit bolest. Někdo mě vyzval, ať torturu předvedu.
Škromach si sedl na jednu stranu dětské houpačky, Gross (už jsem to nebyl já) na druhou a já si musel stoupnout obkročmo doprostřed nad ostrou čepel, která se houpáním míhala sem a tam. Nebál jsem se bolesti, byl jsem přesvědčen, že žádná nepřijde. Pouze jsem se strašně styděl, neboť jsem šel k houpačce nahý. Všichni se mi smáli. "Nahej, von je nahej..."
Komentáře
Přidání komentáře...
