Kuba - země tajemná
Tokugawa | 2.03.2005 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 |
Předně všeho chci předeslat, že můj švagr pochází z Kuby a že se tam vloni na jaře většina naší rodiny na měsíc podívala. Já bohužel ne. Včera v noci jsem si to ovšem vynahradil.
Moře bylo průzračné, modrozelené. Čím blíž k pobřeží, tím zelenomodrá slábla, až jí nahradil rozpálený světle béžový jemný písek. Stoupal jsem směrem k městu a prosíval písek svými sandály.
Město bylo rozloženo na kopci, podobně jako třeba San Francisco. Domy byly zničené, omítka se odlupovala, četné monzunové deště zanechaly na fasádách zřetelné stopy. Kdysi růžové, bleděmodré a zelené domy působily smutně a mrtvě. Místo okem zely černé díry.
Seděli jsme v restauraci La Bodequita Del Medio, oblíbené restauraci Ernesta Hemingwaye. Armando, jeho matka, stařičká kubánka neustále přežvykující doutník, moje matka s otcem, sestra, manželka a já. Oprýskané dřevěné stolky, místo podlahy písek, funkci oken zastupovaly díry ve zdi. Lidé, kteří u oken seděli, se bavili s chodci venku. Všude plno doutníkového dýmu a lidí. Ti, na které nezbylo místo k sezení, stáli.
Šli jsme se podívat k Armandově matce domů. Bydlela někde v půlce kopce. Do bytu se nešlo dveřmi, ale dlouhým tunelem, který byl tak těsný, že se jím člověk sotva proplazil. Celý dům byl z vepřovic, cihly se při každém dotyku drolily. Uvízl jsem. Nesundal jsem si totiž velký černý batoh.
Armandova rodina je velmi početná, proto jsme po chvíli temný a těsný prostor bytu tunelem opustili a stará paní Valdezová nás prováděla městem. Sem tam jsem spatřil – zpola zasypané v písku – staré americké buicky a chevrolety. Nasedly jsme na dopravní prostředek. Úmyslně nepíšu autobus, protože k autobusu to mělo víc než daleko. Nejspíš bych mohl říct, že to byl kombajn. Obrovský kombajn, který byl ovšem velmi vratký. Pokud na jedné straně visel menší hrozen lidí než na druhé, vážně hrozilo, že se kombajn převrátí. Aby se to nestalo, měl z každé strany obrovskou lyžinu, která se opírala o čelní stěnu domů, takže kombajn se vlastně převrátit ani nemohl. Napadlo mě, jak je architektura města dokonalá, protilehlé domy musí být od sebe vzdáleny naprosto stejně, aby se mezi ně kombajn vešel. Armandova matka vysvětlovala, že lidé, kteří jdou po ulici pěšky, musí dávat na projíždějící kombajny velký pozor, jinak jim lyžiny useknou hlavu. A skutečně, lidé si před kombajnem sedali do dřepu.
Jeden dům před námi měl lešení. Zpanikařil jsem. Kombajn se tam nevejde... Nebo strhne lešení a zabije hrozen lidí visící na pravé straně. Lyžina ale teleskopicky zajela a když jsme dům minuli, opět se vrátila do své původní polohy. Svištěli jsme to z kopce po písku velmi rychle, moře bylo blíž a blíž.
Konečně jsme byli dole. V dáli na moři stála nějaká budova. Stará paní Valdézová vešla do vody a... kupodivu zůstala na hladině a šla po vodě směrem k budově. Moje sestra (Armandova žena) nás vyzvala, ať také jdeme, že je to bezpečné. Díval jsem se na svraštělá kloubnatá chodidla Armandovy matky a dodal si odvahy.
Po vodě se šlo příjemně. Všiml jsem si ale, že nejdeme po hladině, nýbrž po nějakých velikých deskách, které plavou těsně pod vodou a jsou zcela průhledné. Budova, ke které jsme mezitím došli, bylo vlastně obrovské nákupní středisko. Spousta luxusních restaurací a obchodů, kam prostý kubánec nikdy nepřišel, neboť mu chybělo to nejdůležitější – dolary.
Rozprchli jsme se každý jinam. Hledal jsem svou ženu, bál jsem se, že ji už nikdy nenajdu. Procházel jsem spoustou temných a strašidelných zákoutí, míjel ty nejluxusnější i nejvykřičenější restaurace, až jsem na jednom prázdném místě objevil chudičký bar, oddělený od uličky skleněnou stěnou. Za sklem byla má sestra a navlékala na sebe pozdně gotickou zbroj. Holeně, hrudní a zádový plát, chrániče rukou a ramen, přilbici. Pak pozvedla jeden a půl ruční meč a vykročila proti mně. Chvíli jsme spolu šermovali, byl jsem v tom kubánském vedru úplně vysílený. Sestra si sundala přilbu a usmívala se na mne úplně čerstvá a odpočatá.
Manželku jsem nenašel a vrátil se zpět do města. Prošel jsem snad všechny ulice, hlavní i zapadlé, až zůstalo město daleko za mnou. Půda pod nohama byla jílovitá, vůkol zpřelámané palmy, trčící kořeny, vypadalo to jako v nějakém jílovém lomu. Vylezl jsem na nejvyšší místo a pohlédl dolů. V jezeře plném žlutohnědé vody se proháněli prapodivní tvorové. Připomínali obrovský hmyz, přerostlý do velikosti slona. Měli obrovská kusadla a červenožluté krunýře a plivali oheň. Na břehu stálo několik rezavých a polorozpadlých kontejnerů. Před každým z nich muži. Běloši. Očividně ty zvláštní tvory znali, vypadalo to, že je jdou krmit.
Najednou si mě všimli. vytušil jsem, že jde o život. Upřeně na mne hleděli a něco si mezi sebou říkali. Jeden z nich začal ohnivé tvory krmit. Rozevřel černý igelitový pytel a házel do vody torza lidských těl. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal, co mi síly stačili. Zastavil jsem se až ve městě, ztracen v davu.
Komentáře
Přidání komentáře...
