Dvě ženy a setkání se Smrtěm
Tokugawa | 11.09.2006 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 |
Karta se obrací, začínám si opět vybavovat sny. Tento je po dlouhé době plný symbolů. Jen je umět vyložit. Inspiraci k tomuto snu spatřuji ve filmech Božský Bruce, Predátor a Piráti z Karibiku: prokletí Černé perly.
V autobuse nebylo moc lidí, jen já se svou ženou Gaiou, pár anonymních postav na sedadlech zády k nám a hlouček výtržníků u zadních dveří.
"Mám štípnout lístek za třicet, nebo za třicet šest?" ptám se. Gaia neví, krčí rameny. Také nevím a zlobím se na ni, že to neví. Ta zloba je ale namířena spíš proti sobě samému, proti neschopnosti rozhodnout se, kterou jízdenku mám označit. V tuto chvíli jsme v autobuse číslo 135 a míříme od Karlínského divadla nahoru k viaduktu.
Obraz plynule přechází. Jedeme tramvají na trase, kterou znám už z několika dřívějších snů. Mezi stromy, vypadá to jako zanedbaný anglický park. Dojíždíme na konečnou a vystupujeme. Chuligáni od zadních dveří také, jsou oblečeni v kožených vestách, mají modře potetované ruce, holé hlavy a bradku. Dost neurvale se přes nás prodírají ven, pohlédl jsem jednomu do očí a spatřil obličej, kde se prolínaly dvě tváře. Tvář člověka a tvář Smrtě. Smrť se na mne zašklebil a než jsme vystoupili, byl pryč.
Bydleli jsme na Floře, hned vedle banky GE Money (ne-li přímo v ní). Byt byl opravdu malý, celý jeho půdorys vyplňovala manželská postel a jedna vestavěná skříň přes celou stěnu, takže asi 2 x 2 metry. Seděl jsem na posteli a vedle mně Gaia. Vlastně to nebyla tak docela Gaia, vypadala jako Gaia a současně jako Blanka K., moje spolužačka ze základní školy. Začala mě líbat, ale já uhnul, protože jsem cítil, že si musím krknout. Ji to ale neodradilo.
Sledoval jsem Gaiu-Blanku, jak se ke mně smyslně vine a současně jsem sledoval její odraz v zrcadle. Ale to přeci není odraz – ony jsou tu dvě! Ta co se ke mně má, má velmi světlý blond přeliv, zatímco ta druhá, která sedí smutně v rohu postele, je medově plavá. Ta smyslná mi čím dál víc připomíná Blanku, zatímco ta smutná je zcela určitě Gaia.
Musel jsem utéct. Procházím podloubím vedle GE Money. Venku prší, lidé jsou oblečeni v šedých svrchnících se stojacím límcem, každý má deštník. Musím se jim vyhýbat, oni mně snad nevidí... Skutečně. Když vykročím do ulice, podívám se letmo do výlohy a nevidím se, pouze obrys těla, o který se rozbíjejí dešťové kapky. Když ale pohlédnu sám na sebe, na své ruce, vidím černé roucho a kosti místo prstů. V jedné ruce třímám kosu...
Zajímavé, že mě tento stav vůbec nepřekvapuje. Stačí, abych se dotkl okolojdoucího chodce. Náhle se jeho tělo změní v obrys, vyplněný stříbrnými mincemi, které rotují, až obrys člověka zmizí a mince mi vletí kamsi pod roucho. Z člověka zůstane v kaluži pouze prach a několik kostí, včetně lebky.
Takto se dotknu ještě několika lidí se stejným výsledkem. Když tu se ke mně přivine kočka. I jí se dotknu. Jakoby v záblesku se to milé zvíře změní v ohnilou zombie, nezlůstane ale tak, ani nezemře jako lidé. Vyletí z ní několik mincí, znatelně méně než z lidí a pak se opět změní v kočku. Její výraz už ale není milý, vypadá divoce, v očích jí plá zlé světlo a tlamu má od krve. Od toho okamžiku jde se mnou.
Komentáře
Přidání komentáře...
