V náruči Morfeově

Z muslimské země rovnou do nebe

Tokugawa | 18.12.2006 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 |

Písek a horko. Spleť křivolakých uliček s nízkými domky z vlnitého plechu, starých dřevěných desek, rohoží a koberců. Hemžení obyvatel v turbanech. Bílá, béžová, bledě modrá, občas sepraná červená. Uličky hučely životem.

Nevím, co jsem v tom městě dělal, ale vím, že to nebylo nic, co by se sultanátu líbilo. Měl jsem na sobě místní oblečení, abych zapadl mezi lid. Ale proč jsem se krčil ve stínu uvnitř jednoho domku, kam dopadalo sluneční světlo jen několika dírami ve zdi? A proč byl vedle mě schován ještě druhý arab, ke kterému jsem cítil přátelství?

S hlasitým třesknutím se rozlétly dveře a do domu vniklo několik vojáků s obrovskými zahnutými šavlemi. Vyběhli jsme druhým vchodem ven do oslnivého světla pouštního dne. Uličky byly jako zázrakem prázdné a my utíkali každý jiným směrem. Vojáci nám byli stále v patách. Odpoutal jsem se od osobního prožitku a sledoval situaci z nadhledu. Arab zmizel v nějakém domě, já vběhl do průchodu a ztratil jsem pronásledovatele během několika zákrut. Vyběhl jsem na druhé straně bloku a zahlédl vojáka, jak vychází z domu se zakrvavenou šavlí. Můj přítel nepřežil a svůj boj prohrál.

Padla noc, chladná a jiskřivá. Seděl jsem v tureckém sedu na hustě vzorovaném vínovém koberci se zlatými třásněmi, v kruhu věrných. Dnešní neúspěch a ztráta jednoho z nás všechny zneklidnila. Byl jsem malomyslný a myslel na smrt. Když tu jsem spatřil zjevení.

Na černé noční obloze se rozzářilo Boží oko a hledělo na mne. Viděl jsem, jak duše tisíců utlačovaných stoupají po obloze do Jeho náruče. Viděl jsem, jak od Něj vedou zlaté nitky, jedna ke každému živému na zemi. Nakonec se mi zjevil vlastní meč, se záštitou vypadal jako kříž. Pochopil jsem, že On mě volá.

Následující den jsem vstoupil na bazar, odhodil hábit a turban a stál jsem oblečen pouze do kalhot a tuniky s kroužkovou košilí přes. V rukou mě příjemně tížil meč. Bazar byl v oka mžiku prázdný. Ale jen chvíli. Ze všech koutů se obezřetně přibližovali vojáci a zahnuté šavle mě ve slunci oslňovaly. Řež to byla náramná a mnoho jich kolem mne navršilo ze svých těl hradbu. Nakonec jsem ale neodolal jejich náporu a zemřel pod desítkami zahnutých ostří.

Odešel jsem k Němu, naprosto smířený. Bylo mi jedno, že jsem nesplnil úkol, který naše hnutí mělo. Poslechl jsem volání a vyslyšel je.