Setkání na ostrůvku
Tokugawa | 1.01.2009 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
I tématem druhého novoročního snu bylo setkávání.
Sněžilo. Svět ale nebyl bílý, jak by se dalo čekat, ale žlutooranžový díky sodíkovým lampám na ulici. Sněho leželo na neodklizených chodnících a silnicích aspoň patnáct centimetrů. Silvestrovská noc minula, od půlnoci utekly nejméně tři hodiny. Město bylo nezvykle tiché.
Přišel jsem k tramvajovému ostrůvku a čekal na svou tramvaj. Vedle mě stála bezradá dívka, která střídavě koukala do mapy a na jízdní řád a kroutila hlavou. Očividně nevěděla jak a kam se dostat. Na hlavě měla laponskou čepici na uši. Přistoupil jsem k ní a zeptal se, jestli nepotřebuje pomoct. Ukázala mi mapu, na které byl nějaký hrad, tuším, že Zvíkov...
Dále dorazili dva muži, otec se synem. Syn byl v poněkud podroušeném stavu, zavrávoral a opřel se o živý plot, z něhož spadla halda sněhu. Procházející paní, která venčila psa, se na něj obořila, ať dává pozor, že tohle se nesmí, že je to ničení zastávky a že by mohla zavolat strážníka. Otec se začal syna zastávat, že se přece nic nestalo, že jsou z Ukrajiny a že si nemohou dovolit žádný konflikt. Byl velmi mírný a paní se uklidnila a všechno dobře dopadlo.
Stáli jsme na refýži spolu, mladá dívka, otec se synem, paní se psem a já a tak nějak jsme patřili k sobě. A tramvaj stále nejela a vločky se snášely do našich stop...
V zajetí času
Tokugawa | 31.12.2008 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Je tu přechod starého roku v nový a spolu s ním i pravidelný novoroční sen. Letos jsem měl dva, jeden z 30. prosince na 31. a druhý z 31. prosince na prvního ledna. Prakticky jsem šel ale spát až po půlnoci, takže vzhledem k poselství snů je uvádím jako novoroční oba dva. Tento sen byl do jisté míry vyprovokován předchozí bouřlivou debatou "Co je vlastně čas a zda vůbec taková veličina existuje".
Nacházel jsem se v hospodě, lépe ji snad nazvat irským pubem. Všude pastelové barvy hnědá, oranžová, žlutá, červená... Světlo tlumené, celkový dojem velmi teplého a přátelského místa. Hospoda byla plná lidí, hostů, já byl jedním z nich.
Každou chvíli jsem se od jednoho stolku zvedl, popošel k jinému štamgastovi a chvíli s ním mluvil. A zase k jinému. Postupně jsem obešel celý pub, včetně personálu. Poseděl jsem u výdejního okénka, zašel jsem do kuchyně, k servírce, zpátky k prvnímu hostu, u kterého jsem začal...
Netroufám si tvrdit, že navštívených postav bylo 12 nebo 24, nicméně mi po již zmiňované debatě moje migrace připomínala hodinový stroj.
Nikdo nebyl z mojí přítomnosti nadšený, nevím, jestli jsem jim nebyl sympatický nebo jestli měli moc práce... Každopádně po chvíli se to zcela změnilo a najednou byl každý rád, že jsem u něj chvíli pobyl. Nakonec se všichni sešli kolem mne. Seděl jsem u výdejního okýnka, na jedné noze mi seděla servírka, na druhé holka z kuchyně, kolem u nahuštěných stolků všichni hosté i personál. A já uprostřed nich.
Nůž na krk
Tokugawa | 15.05.2008 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Měli jsme schůzku v kupé. Ona šla napřed, nevím proč, já ji z povzdálí sledoval. Až jsem si všiml, že nejsem jediný, kdo ji sleduje... Pár kroků za ní kráčel její kolega, zajímalo ho, kam to chodí a s kým. Vešla do restaurace a on za ní. Stál jsem venku a čekal, až zase odejde. Ale začínalo to trvat příliš dlouho.
Nevím proč, ale dostal jsem o ní strach. Opatrně jsem vešel dovnitř a přes opěradlo lavice jsem se z vedlejšího kupé podíval, co se vlastně děje. Byli k sobě přitisknutí, bodlo mě u srdce a pocítil jsem takový smutek, že to ani popsat nedovedu.
Ale najednou se něco zablesklo a já si uvědomil, že on jí drží u boku nůž a vydírá jí... Sáhl jsem k opasku a než se kdo nadál, držel jsem mu pod krkem neskutečně obrovskou a zahnutou kudlu divokých Gurků:
"Hni se a je to tvoje poslední..."
Opatrně položil svůj směšně malý nožík na stůl a já jen tak pro radost a zadostiučinění přitlačil, až se mu po krku začaly kutálet drobné krvavé krůpěje...
Zabil jsem vlastní ženu
Tokugawa | 8.04.2008 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Vrátil jsem se pozdě domů, trochu otupený alkoholem. Byt byl tichý a temný, zdálo se, že všichni spí. Koutkem oka jsem v pokoji zahlédl stín postavy, ukryté ve tmě. Nedalo se poznat, kdo to je. Jasně jsem ale viděl velký kuchyňský nůž, pevně sevřený v ruce.
Z celé scenérie vyzařovala jasná hrozba, postava nereagovala na otázky, jen tak stála ve tmě a stále se ke mně otáčela čelem. Bál jsem se. Vstoupil jsem do pokoje a sunul se zády k protější zdi. Postava zaútočila a já ji poměrně snadno odzbrojil, neměla moc síly.
Rozsvítil jsem světlo a proti mě klečela moje žena, na krvácející ruce jí chyběly tři prsty, o které přišla při našem souboji. Nechápal jsem, co se děje, proč mě chtěla zabít. V ruce jsem držel zakrvácený nůž a hlídal každý manželčin pohyb. Nepadlo jediné slovo.
Tak jsme vydrželi až do rána. Celou dobu jsem věděl, že se mě při první příležitosti pokusí zabít znovu. Požádala mě, jestli si může dojít na záchod. Dovolil jsem to, ale trval na tom, aby dveře zůstaly otevřené. Náhodou jsem si všiml, že v koupelně na umyvadle leží připravený další nůž. Vběhl jsem na záchod a spatřil ženu, jak z nádržky na vodu bere do ruky dlouhou vidličku. Chytil jsem ji za zápěstí a vidličku jí vykroutil.
"No tak už mě zabij!" křičela na mě. "Nemůžeš dělat nic jiného, při první příležitosti to udělám znovu! Zase stejnou chybu, zase se nastěhuji k dalšímu chlapovi. Pořád dokola! Tak už mě zabij!"
Prala se se mnou jako šílená a já plakal lítostí. Jak mohu zabít ženu, svoji ženu, kterou hluboce miluji? Pukalo mi srdce žalem. Najednou, nevím ani jak, mi ležela mrtvá v kaluži krve u nohou a já seděl na zemi vedle ní a hořce plakal.
Jak se mi málem utopile dcera
Tokugawa | 2.04.2007 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Procházeli jsme s rodinou úzkou skalní rozsedlinou, sotva na šířku člověka. Skály byly z bílého vápence, svítilo slunce a bylo teplo. těsně před koncem rozsedliny se moje žena vzpříčila a nemohla ani dopředu ani dozadu. Snažil jsem se jí pomoci, ale nešlo to.
Uslyšel jsem hluboko pod námi žbluňknutí. "Kde je Andulka?" ptám se. Rozhlížím se dopředu i dozadu, ale Andulku nikde nevidím. Podlezu ženu a hluboko pod námi je skalnaté pleso. Z vody trčí jedna noha mé tříleté dcery, škube sebou, jak se snaží obrátit tělo nad hladinu. Bezvýsledně. Za okamžik se za Andulkou voda zavřela.
Na celou scénu hledí člověk v červených plavkách, národností němec. Ledabyle se pokusil Andulčinu nohu zachytir, ale nepovedlo se mu to, tak jen stál a díval se do vody. Křičel jsem na něj, ať pro Andulku skočí, ale vůbec nereagoval. Rozběhl jsem se po skalách a z té ohromné výšky jsem skočil rovnou do vody a snažil se dcerku nahmatat. Naštěstí se mi to povedlo a vytáhl jsem jí na břeh. Andulka otevřela oči a usmála se na mně.
Náš nový pes
Tokugawa | 16.03.2007 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Stál jsem v cizím městě. Byl to buď Most nebo Teplice, ovšem zdaleka se jim okolí nepodobalo. Spíš bych odhadl Vrchlabí. Přede mnou po chodníku šel náš jezevčík Hugo a po něm lezla čtyři malinkatá černá štěňata. Když říkám lezla a malinkatá, tak si představte klokaní mládě a bude jasno.
Nemohl jsem Huga dohonit, ale viděl jsem, jak jsou na něm štěňata nějak podivně stravována. Najednou se jim počaly obnažovat kosti a maso, jakoby byla rozežírána.
Hugo byl pryč, po okolí ležela těla tří k nepoznání rozežraných štěňat, jedno mělo celou hlavu a od ní jen kus obnažené páteře. Pět šest obratlů, jinak nic. Poslední štěně žilo. Zavolal jsem záchranku, která si razila cestu mezi zaparkovanými vozy. Štěně byl už dospělý český fousek. S červeným šátkem na krku a se spoustou mokvajících ran. Díky pomoci saniťáků se jej ale podařilo zachránit. Hugo byl kdoví kde, a tak jsem měl nového psa.
Dva králové
Tokugawa | 10.01.2007 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Na svém černém koni jsem se vracel po letech domů, do svého království. Za mnou seděla ještě nějaká dívka, kaštanové vlnité vlasy, hnědé výrazné oči, plné rudé rty a bledá pokožka. Jediné, co si o ní pamatuji je, že pochází z Finska.
Proplétali jsme se údolím mezi mladými buky, kmínky byly silné jak ratiště kopí, ne víc. Nad námi stály činžovní domy z období secese, trochu jako pražská Stromovka. Před námi jsme zahlédli jezdce, přez zadek jeho koně splýval rudý královský plášť. Jak to? Já jsem tu přeci králem...
Uprostřed hradu se jedlo, pilo, hodovalo, louče mihotavě osvětlovaly zdi. Lid se bavil – čekalo se na korunovaci. Budou korunovat jeho a nebo mne? Chodili jsme kolem sebe jako sokové, kteří se ovšem respektují.
Leona Černá ve vířivce
Tokugawa | 31.12.2006 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Baví mě sledovat ve svých snech všelijaká opakující se témata, podobnosti. Níže popsaný sen můžete srovnat se snem, kde vystupovala Aneta Langerová a Šárka Vaňková, Milování v bazénu. Erotiky se tentokrát ovšem nedočkáme. Tedy opět plovárna, opět plechové skříňky a opět Superstar:
Všechno bylo laděné do bíla a šeda. Skříňky měly rudou linku, která jinak fádní design okolí mírně vylepšovala. Pomalu jsem se svlékal, na vířivku, která kousek dál bublala, jsem se vyloženě těšil. V celém areálu jsem byl sám.
Bílý klid narušila postava, která ke mně vešla spoza bílých skříněk. Leona Černá. Oblečena byla, samo sebou, celá v černém. Vypadala velmi přitažlivě, nicméně tento sen není erotický, takže jsem pouze chvíli obdivoval její oči a dál bych se rád věnoval svlékání a koupeli ve vířivce. Jenže tu byla ona – Leona Černá. Stála vedle mne, černá kaňka na bílém papíře, dívala se na mne a podávala mi nějaké věci. Ručník, možná mýdlo nebo plavky. Znervózňovala mě.
Snažil jsem se jí uniknout. Skříněk je tu plno, mohu se svléknout u nějaké jiné. Ale Leona šla pořád za mnou. Zvláštní, že úplně potichu. Nevydala ani slovo, natož notu. Nakonec jsem rezignoval a svlékl se před ní. Vzal jsem si ručník, který mi podávala a odešel do vedlejší místnosti s vířivkou. Leona Černá se mnou nešla. Naštěstí. Konečně sám.
Moje radost netrvala dlouho. Nad vířivkou ve zdi bylo veliké okno – průzor do šaten. Za oknem stála Leona a dívala se na mně. Za chvíli se otevřely dveře a nahá Leona si vlezla ke mně do vířivky. Rezignoval jsem. Seděli jsme naproti sobě a dívali se do očí. Oba jsme byli nazí, takže šedobílá barva celého snu nebyla opět ničím narušována. Ale jen chvilku. Najednou vedle mne po levé ruce seděla ve vířivce moje žena, ovšem oblečena celá do černého. A proti ní (po mé pravici) také oblečená v černém nějaká další žena.
Během snu nepadlo ani jediné slovo.
Z muslimské země rovnou do nebe
Tokugawa | 18.12.2006 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Písek a horko. Spleť křivolakých uliček s nízkými domky z vlnitého plechu, starých dřevěných desek, rohoží a koberců. Hemžení obyvatel v turbanech. Bílá, béžová, bledě modrá, občas sepraná červená. Uličky hučely životem.
Nevím, co jsem v tom městě dělal, ale vím, že to nebylo nic, co by se sultanátu líbilo. Měl jsem na sobě místní oblečení, abych zapadl mezi lid. Ale proč jsem se krčil ve stínu uvnitř jednoho domku, kam dopadalo sluneční světlo jen několika dírami ve zdi? A proč byl vedle mě schován ještě druhý arab, ke kterému jsem cítil přátelství?
S hlasitým třesknutím se rozlétly dveře a do domu vniklo několik vojáků s obrovskými zahnutými šavlemi. Vyběhli jsme druhým vchodem ven do oslnivého světla pouštního dne. Uličky byly jako zázrakem prázdné a my utíkali každý jiným směrem. Vojáci nám byli stále v patách. Odpoutal jsem se od osobního prožitku a sledoval situaci z nadhledu. Arab zmizel v nějakém domě, já vběhl do průchodu a ztratil jsem pronásledovatele během několika zákrut. Vyběhl jsem na druhé straně bloku a zahlédl vojáka, jak vychází z domu se zakrvavenou šavlí. Můj přítel nepřežil a svůj boj prohrál.
Padla noc, chladná a jiskřivá. Seděl jsem v tureckém sedu na hustě vzorovaném vínovém koberci se zlatými třásněmi, v kruhu věrných. Dnešní neúspěch a ztráta jednoho z nás všechny zneklidnila. Byl jsem malomyslný a myslel na smrt. Když tu jsem spatřil zjevení.
Na černé noční obloze se rozzářilo Boží oko a hledělo na mne. Viděl jsem, jak duše tisíců utlačovaných stoupají po obloze do Jeho náruče. Viděl jsem, jak od Něj vedou zlaté nitky, jedna ke každému živému na zemi. Nakonec se mi zjevil vlastní meč, se záštitou vypadal jako kříž. Pochopil jsem, že On mě volá.
Následující den jsem vstoupil na bazar, odhodil hábit a turban a stál jsem oblečen pouze do kalhot a tuniky s kroužkovou košilí přes. V rukou mě příjemně tížil meč. Bazar byl v oka mžiku prázdný. Ale jen chvíli. Ze všech koutů se obezřetně přibližovali vojáci a zahnuté šavle mě ve slunci oslňovaly. Řež to byla náramná a mnoho jich kolem mne navršilo ze svých těl hradbu. Nakonec jsem ale neodolal jejich náporu a zemřel pod desítkami zahnutých ostří.
Odešel jsem k Němu, naprosto smířený. Bylo mi jedno, že jsem nesplnil úkol, který naše hnutí mělo. Poslechl jsem volání a vyslyšel je.
Dvě ženy a setkání se Smrtěm
Tokugawa | 11.09.2006 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Karta se obrací, začínám si opět vybavovat sny. Tento je po dlouhé době plný symbolů. Jen je umět vyložit. Inspiraci k tomuto snu spatřuji ve filmech Božský Bruce, Predátor a Piráti z Karibiku: prokletí Černé perly.
V autobuse nebylo moc lidí, jen já se svou ženou Gaiou, pár anonymních postav na sedadlech zády k nám a hlouček výtržníků u zadních dveří.
"Mám štípnout lístek za třicet, nebo za třicet šest?" ptám se. Gaia neví, krčí rameny. Také nevím a zlobím se na ni, že to neví. Ta zloba je ale namířena spíš proti sobě samému, proti neschopnosti rozhodnout se, kterou jízdenku mám označit. V tuto chvíli jsme v autobuse číslo 135 a míříme od Karlínského divadla nahoru k viaduktu.
Obraz plynule přechází. Jedeme tramvají na trase, kterou znám už z několika dřívějších snů. Mezi stromy, vypadá to jako zanedbaný anglický park. Dojíždíme na konečnou a vystupujeme. Chuligáni od zadních dveří také, jsou oblečeni v kožených vestách, mají modře potetované ruce, holé hlavy a bradku. Dost neurvale se přes nás prodírají ven, pohlédl jsem jednomu do očí a spatřil obličej, kde se prolínaly dvě tváře. Tvář člověka a tvář Smrtě. Smrť se na mne zašklebil a než jsme vystoupili, byl pryč.
Bydleli jsme na Floře, hned vedle banky GE Money (ne-li přímo v ní). Byt byl opravdu malý, celý jeho půdorys vyplňovala manželská postel a jedna vestavěná skříň přes celou stěnu, takže asi 2 x 2 metry. Seděl jsem na posteli a vedle mně Gaia. Vlastně to nebyla tak docela Gaia, vypadala jako Gaia a současně jako Blanka K., moje spolužačka ze základní školy. Začala mě líbat, ale já uhnul, protože jsem cítil, že si musím krknout. Ji to ale neodradilo.
Sledoval jsem Gaiu-Blanku, jak se ke mně smyslně vine a současně jsem sledoval její odraz v zrcadle. Ale to přeci není odraz – ony jsou tu dvě! Ta co se ke mně má, má velmi světlý blond přeliv, zatímco ta druhá, která sedí smutně v rohu postele, je medově plavá. Ta smyslná mi čím dál víc připomíná Blanku, zatímco ta smutná je zcela určitě Gaia.
Musel jsem utéct. Procházím podloubím vedle GE Money. Venku prší, lidé jsou oblečeni v šedých svrchnících se stojacím límcem, každý má deštník. Musím se jim vyhýbat, oni mně snad nevidí... Skutečně. Když vykročím do ulice, podívám se letmo do výlohy a nevidím se, pouze obrys těla, o který se rozbíjejí dešťové kapky. Když ale pohlédnu sám na sebe, na své ruce, vidím černé roucho a kosti místo prstů. V jedné ruce třímám kosu...
Zajímavé, že mě tento stav vůbec nepřekvapuje. Stačí, abych se dotkl okolojdoucího chodce. Náhle se jeho tělo změní v obrys, vyplněný stříbrnými mincemi, které rotují, až obrys člověka zmizí a mince mi vletí kamsi pod roucho. Z člověka zůstane v kaluži pouze prach a několik kostí, včetně lebky.
Takto se dotknu ještě několika lidí se stejným výsledkem. Když tu se ke mně přivine kočka. I jí se dotknu. Jakoby v záblesku se to milé zvíře změní v ohnilou zombie, nezlůstane ale tak, ani nezemře jako lidé. Vyletí z ní několik mincí, znatelně méně než z lidí a pak se opět změní v kočku. Její výraz už ale není milý, vypadá divoce, v očích jí plá zlé světlo a tlamu má od krve. Od toho okamžiku jde se mnou.
S rodinou na horách
Tokugawa | 10.09.2006 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Jeli jsme naším starým Žigulikem. Auto bylo obsazené jako v nějaké šou. Gaia, Andulka, já, Carmen, Markus, Mandy, máma, táta, Hanka, Pavel a Tomáš. Od okamžiku, kdy jsme přijeli do podhůří, byla silnice skryta pod vysokými návějemi sněhu. Setmělo se.
Najednou byla kolem nás černočerná tma a cítil jsem, že auto zpomaluje. "Proč nesvítíš?" A jo, máme zhasnuto. Chcípnul motor a jedeme na volnoběh. Otočil jsem klíčkem. Chvíli to trvalo, ale nakonec Žigul naskočil. Abych udržel motor v otáčkách, musel jsem ho neustále přetáčet. Ale i přes to motor každou chvíli zhasnul. Nedojeli jsme. Auto zůstalo v nějaké zahrádkářské osadě a my vykročili do mrazivé noci...
...V roubence jsme se jsme se chystali ke spánku. Těžká dubová dvojpostel, vlhké, těžké duchny, mihotavé světlo petrolejky. Najednou slyším zvenku hlasy – naši se vrací z výletu. Šel jsem jim naproti. Po zasněžené stráni jdou jeden za druhým, velmi hlasití. Je mi jasné, že po cestě popili výrazně alkoholu. Cítím k nim nepřátelské emoce.
"Tati, něco se stalo s Žigulíkem, nedojeli jsme," říkám tátovi.
"Přines mi pilku na železo, dáme to do kupy," odpovídá.
Podal jsem mu pilku a táta začne řezat lešenářskou trubku. "Nejde to, musím nejdřív opravit tu pilku, není tu bruska?"
Ukazuji mu brusku.
"Netočí se, musím nejdřív opravit tu brusku. Podej mi šroubovák."
Podávám mu ho.
"Podívej, jak je rozžvejkanej, musím ho nejdřív opravit. Kde je pilník?"
"To tady budeš muset opravit úplně všehno, než se zase dostaneš spátky k autu..."
Atentát na papeže
Tokugawa | 2.01.2006 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Zvláštní sen hned z kraje nového roku. Téměř bych řekl, že symbolický.
Obrovská katedrála plná lidí v otrhaných hadrech. Vysoké stěny byly zastavěny dřevěným lešením, ze kterého povlávaly igelitové cáry. V jedné části katedrály to hučelo jako v úle. Dřevěné stoly a lavice, muži sedící u korbelů s pivem a vínem. Nálevna.
Potkal jsem několik tátových známých z hospody U kuřete. Oldu a Rudlu. Naléhavě mě prosili, ať jim pomohu, že za chvíli přijde papež a že je pro dobro nás všech nezbytné ho odstranit. Bohužel si nepamatuji přesnější důvod k atentátu, nicméně byl natolik důležitý, že jsem bez váhání souhlasil.
Papež procházel katedrálou, celý v bílém plášti se zlatým lemováním, bílá čapka, bílé vlasy. Trochu byl podobný Janu Pavlu II. a trochu Benediktu XVI. Oltář byl také pod lešením. Protlačil jsem se k papeži, když tu mi bylo požehnáno. Vzhlédl jsem k žehnající ruce. Nepatřila papeži, nýbrž nějaké zlatovlasé ženě v bílém rouchu. Možná to byla žena, možná anděl, nevím. Podivil jsem se, od kdy udílí požehnání ženy a byl jsem velmi zmaten, vždyť já si nepřišel pro požehnání, přišel jsem zabít papeže. Z atentátu nakonec sešlo, papež zmizel pod lešením obklopen davem. A i kdyby nezmizel, mé odhodlání díky požehnání výrazně ochablo.
Můj původní úmysl však vyšel najevo a já se musel někde ukrýt. Vsedl jsem na svého bílého koně a ujížděl zasněženou krajinou. Můj cíl byla jezdecká škola. Seskočil jsem z koně, chytil ho za ohlávku a vstoupil do dvora. Lektor tam právě vyučoval své žáky. Prošel jsem mezi nimi, koně stále u sebe. Představil jsem se a řekl, že jsem k nim přidělen jako nový student. Všichni mě obklopili, dvě dívky se na mne přitiskly tak pevně, až jsem cítil jejich teplo. Puberťačky, dělají si ze mne blázny, pomyslel jsem si. Ze mne, papežova vraha. Otočil jsem se na jednu z nich. Ucouvla, vyděšena tím, co spatřila v mých očích...
Cestování časem
Tokugawa | 18.07.2005 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Skála byla erozí zvětralá. Hluboko uvnitř byla veliká sluj, na jejímž konci se černal malý otvor do srdce země. Brána. Trhlina v čase. Naposledy jsem jí prošel přímo do drsné doby divokého západu. Ještě jsem měl v živé paměti svistot lasa, dupot koňských kopyt, jekot indiánů a vzrání oprátky o dřevo.
Vrátil jsem se, abych vzal s sebou kamarády. Blížili jsme se lesem ke skále se slují. U vchodu do jeskyně tábořili nějací dva trampové. Snažili se být přátelští, ale takového starého pardála, jako jsem já, neoklamali. Byli to agenti CIA, kteří měli na této cestě časem eminentní zájem a chtěli všechno ututlat v zájmu vlády USA. Sráči. Na našem území.
Mrknul jsem na kluky a po krátké bitce bylo hotovo. Agenti jsou mrtví a my se dělíme o jejich výbavu. Byl to dobrý lov. Batohy mají plné zbraní, léků, dobového oblečení a dolarů.
Chystáme se na průchod, když teprve přichází poslední z nás, Tomáš Savka. A kolem něj se motá asi dvacet dalších lidí. Vidím samé indiánské domorodce. Stařeny s vlasy jako popel, ženy ve vyšívaných šatech z jelenice s nemluvňaty na zádech... Trochu mi to nedává smysl, vždyť jdeme na divoký západ, nikoliv z divokého západu. Strhává se prudká výměna názorů, jak to, že s sebou táhne Savka tolik lidí? Jasně se řeklo jednoho nebo dva kamarády maximálně... Ještě se díky tomu množství lidí prozradíme.
Vcházíme do sluje. Proti nám jde spousta lidí, všichni od Tomáše Savky. Uprostřed nic nějaký muž, vypadá jako zlatokop z Klondiku, na rameni nese ohromný trám. Nikdo si ho nevšímá, ale mně je strašně podezřelý. Najednou se prudce otáčí a trámem sráží dva mé největší kamarády. Měl jsem pravdu – další agent CIA. Lidi zachvacuje panika. Agent vytahuje injekci a vráží mi jí do paty. Pomalu ztrácím vědomí...
Hromadná havárie
Tokugawa | 6.05.2005 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Nevím, co přesně se stalo. Tahal jsem zakrvácená a bezvládná těla do nějaké horské roubenky a ukládal je kde se dalo. Na lavice, na stoly, na podlahu... Uvnitř to vypadalo, jako když je chalupa obsazena nějakou spící lyžařskou výpravou, ovšem tihle lidé naspali – byli mrtví. Mezi jejich těly, zakrytými průhlednou igelitovou folií, se povalovaly jejich věci. Batohy, bundy, karimatky.
Igelity se barvily krví, některé byly zapařené, jako kdyby pod nimi ti mrtví dýchali. Neustále jsem všechny obcházel a přes obrovský smutek jsem se jim snažil nějak pomoci. Najednou se jeden igelit pohnul a člověk pod ním se posadil. Byl to můj spolužák ze základní školy. Byl živý!
Noc přešla v ráno a všechna těla se začala probouzet! Nechápal jsem, co se děje, ale byl jsem nevýslovně rád, že všichni žijí a že ta noční můra je u konce.
Noční koncert SuperStar
Tokugawa | 18.04.2005 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Smrkový les. Přírodní amfiteátr. Připravená hranice, smolné pochodně. Ostnatý drát. Za chvíli začne zde, v lese u ohně další kolo soutěže Česko hledá SuperStar. Zatím je ještě den. Lidé stojí předlouhou frontu na lístky, místo turniketem procházejí jakousi rozpadlou umývárnou, které chybí celá čelní stěna. Obnažené cihly, oprýskaná omítka, rozbitá umyvadla.
Dostat se na koncert je více než obtížné. Fronta postupuje pomalu, kolem ohně se začínají zaplňovat lavičky. Dav je všude, tlačí se a smýká mnou. Konečně se dostávám k člověku, který prodává lístky. Setmělo se.
Vytahuji peníze a kupuji si lístek. Mladý kluk, asi brigádník, si peníze bere a podává mi čtvereček kartonu, tak dva krát dva centimetry. Přebírám čtvereček a podávám jej mladíkovi zpět. Ještě ho musí označit ve strojku. Místo čtverečku ze strojku vyjel slabounký cigaretový papírek – vstupenka. Mladík mi zapomněl vstupenku podat a ona zapadla někam na zem, zadupána davem do jehličí. Hádám se s biletářem. Ano, uznává svou chybu. Ne, nemůže s tím nic dělat, musím znovu na konec fronty. Na ten konec, který je v nedohlednu. Technika je technika, bez kartonového čtverečku mi nemůže vystavit novou vstupenku. Biletář vypadá jako Michal Foret.
Někdo zapaluje oheň. Koncert začíná a já odcházím na konec fronty.
Kuba - země tajemná
Tokugawa | 2.03.2005 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Předně všeho chci předeslat, že můj švagr pochází z Kuby a že se tam vloni na jaře většina naší rodiny na měsíc podívala. Já bohužel ne. Včera v noci jsem si to ovšem vynahradil.
Moře bylo průzračné, modrozelené. Čím blíž k pobřeží, tím zelenomodrá slábla, až jí nahradil rozpálený světle béžový jemný písek. Stoupal jsem směrem k městu a prosíval písek svými sandály.
Město bylo rozloženo na kopci, podobně jako třeba San Francisco. Domy byly zničené, omítka se odlupovala, četné monzunové deště zanechaly na fasádách zřetelné stopy. Kdysi růžové, bleděmodré a zelené domy působily smutně a mrtvě. Místo okem zely černé díry.
Seděli jsme v restauraci La Bodequita Del Medio, oblíbené restauraci Ernesta Hemingwaye. Armando, jeho matka, stařičká kubánka neustále přežvykující doutník, moje matka s otcem, sestra, manželka a já. Oprýskané dřevěné stolky, místo podlahy písek, funkci oken zastupovaly díry ve zdi. Lidé, kteří u oken seděli, se bavili s chodci venku. Všude plno doutníkového dýmu a lidí. Ti, na které nezbylo místo k sezení, stáli.
Šli jsme se podívat k Armandově matce domů. Bydlela někde v půlce kopce. Do bytu se nešlo dveřmi, ale dlouhým tunelem, který byl tak těsný, že se jím člověk sotva proplazil. Celý dům byl z vepřovic, cihly se při každém dotyku drolily. Uvízl jsem. Nesundal jsem si totiž velký černý batoh.
Armandova rodina je velmi početná, proto jsme po chvíli temný a těsný prostor bytu tunelem opustili a stará paní Valdezová nás prováděla městem. Sem tam jsem spatřil – zpola zasypané v písku – staré americké buicky a chevrolety. Nasedly jsme na dopravní prostředek. Úmyslně nepíšu autobus, protože k autobusu to mělo víc než daleko. Nejspíš bych mohl říct, že to byl kombajn. Obrovský kombajn, který byl ovšem velmi vratký. Pokud na jedné straně visel menší hrozen lidí než na druhé, vážně hrozilo, že se kombajn převrátí. Aby se to nestalo, měl z každé strany obrovskou lyžinu, která se opírala o čelní stěnu domů, takže kombajn se vlastně převrátit ani nemohl. Napadlo mě, jak je architektura města dokonalá, protilehlé domy musí být od sebe vzdáleny naprosto stejně, aby se mezi ně kombajn vešel. Armandova matka vysvětlovala, že lidé, kteří jdou po ulici pěšky, musí dávat na projíždějící kombajny velký pozor, jinak jim lyžiny useknou hlavu. A skutečně, lidé si před kombajnem sedali do dřepu.
Jeden dům před námi měl lešení. Zpanikařil jsem. Kombajn se tam nevejde... Nebo strhne lešení a zabije hrozen lidí visící na pravé straně. Lyžina ale teleskopicky zajela a když jsme dům minuli, opět se vrátila do své původní polohy. Svištěli jsme to z kopce po písku velmi rychle, moře bylo blíž a blíž.
Konečně jsme byli dole. V dáli na moři stála nějaká budova. Stará paní Valdézová vešla do vody a... kupodivu zůstala na hladině a šla po vodě směrem k budově. Moje sestra (Armandova žena) nás vyzvala, ať také jdeme, že je to bezpečné. Díval jsem se na svraštělá kloubnatá chodidla Armandovy matky a dodal si odvahy.
Po vodě se šlo příjemně. Všiml jsem si ale, že nejdeme po hladině, nýbrž po nějakých velikých deskách, které plavou těsně pod vodou a jsou zcela průhledné. Budova, ke které jsme mezitím došli, bylo vlastně obrovské nákupní středisko. Spousta luxusních restaurací a obchodů, kam prostý kubánec nikdy nepřišel, neboť mu chybělo to nejdůležitější – dolary.
Rozprchli jsme se každý jinam. Hledal jsem svou ženu, bál jsem se, že ji už nikdy nenajdu. Procházel jsem spoustou temných a strašidelných zákoutí, míjel ty nejluxusnější i nejvykřičenější restaurace, až jsem na jednom prázdném místě objevil chudičký bar, oddělený od uličky skleněnou stěnou. Za sklem byla má sestra a navlékala na sebe pozdně gotickou zbroj. Holeně, hrudní a zádový plát, chrániče rukou a ramen, přilbici. Pak pozvedla jeden a půl ruční meč a vykročila proti mně. Chvíli jsme spolu šermovali, byl jsem v tom kubánském vedru úplně vysílený. Sestra si sundala přilbu a usmívala se na mne úplně čerstvá a odpočatá.
Manželku jsem nenašel a vrátil se zpět do města. Prošel jsem snad všechny ulice, hlavní i zapadlé, až zůstalo město daleko za mnou. Půda pod nohama byla jílovitá, vůkol zpřelámané palmy, trčící kořeny, vypadalo to jako v nějakém jílovém lomu. Vylezl jsem na nejvyšší místo a pohlédl dolů. V jezeře plném žlutohnědé vody se proháněli prapodivní tvorové. Připomínali obrovský hmyz, přerostlý do velikosti slona. Měli obrovská kusadla a červenožluté krunýře a plivali oheň. Na břehu stálo několik rezavých a polorozpadlých kontejnerů. Před každým z nich muži. Běloši. Očividně ty zvláštní tvory znali, vypadalo to, že je jdou krmit.
Najednou si mě všimli. vytušil jsem, že jde o život. Upřeně na mne hleděli a něco si mezi sebou říkali. Jeden z nich začal ohnivé tvory krmit. Rozevřel černý igelitový pytel a házel do vody torza lidských těl. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal, co mi síly stačili. Zastavil jsem se až ve městě, ztracen v davu.
Kam mě dovedlo hledání svého psa
Tokugawa | 25.02.2005 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Zasněžená zvlněná krajina, tak nějak podobně jako na Vysočině. Jdeme s kamarády po bílé uježděné asfaltce, rozhlížíme se všude okolo a voláme jeden přes druhého: "Hugo! Hugóóoo!" Můj pes se opět zaběhl. Najednou ho vidím, asi 200 metrů od nás před nějakým domem, jak vyštěkává místního psa uvázaného u boudy. Na naše volání ale nereaguje a já zjišťuji, že to vlastně není Hugo, ale nějaký bígl. Jak jsem si mohl splést bígla s drsnosrstým jezevčíkem?
Hugovo hledání nás dovedlo až do malého města. Na první křižovatce jsme nevěděli, jestli se dát doleva nebo doprava. Dva z nás šli doleva. Cesta hned končila vraty. Když je otevřeli, viděli jen venkovský dvůr. Omluvili se majitelům a vrátili se k nám. Už se nám nechtělo hledat, a tak jsme místo doprava vešli do dveří přímo naproti nám.
Vstoupili jsme do místnosti, která byla částečně středověká krčma, částečně mučírna a částečně televizní studio. Před kamerami seděli Gross a Škromach a vysvětlovali divákům všechny své aféry. Vypadali velmi vyděšeně a jejich výmluvy byly neskonale trapné.
Když rozhovor skončil, pochopil jsem, že Stanislav Gross jsem já. Obdivoval jsem se Škromachem mučící nástroje a svým nadutým spůsobem jsem pronesl, že se to jenom zdá hrozné a že moderní člověk nesmí žít v bludu, že tyto nástroje někdy mohly působit bolest. Někdo mě vyzval, ať torturu předvedu.
Škromach si sedl na jednu stranu dětské houpačky, Gross (už jsem to nebyl já) na druhou a já si musel stoupnout obkročmo doprostřed nad ostrou čepel, která se houpáním míhala sem a tam. Nebál jsem se bolesti, byl jsem přesvědčen, že žádná nepřijde. Pouze jsem se strašně styděl, neboť jsem šel k houpačce nahý. Všichni se mi smáli. "Nahej, von je nahej..."
Andulka v nemocnici
Tokugawa | 23.02.2005 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Procházeli jsme s manželkou nějakým rozlehlým bazarem, trochu to připomínalo Holešovickou tržnici. Spousty otevřených hal a stánků, tisíce lidí, všichni se všem motali a hlomozili. Vidíme, jak od nás odbíhá naše rok a půl stará dcerka Andulka a ztrácí se v tlačenici.
Hned jsme se za ní rozeběhli, ale už jsme ji neviděli. Hledali jsme, kde se dalo, byla v nás malá dušička, báli jsme se. Stánky kolem nás se proměnili ve stojany s různými přístroji, pulty se zbožím se změnily v postele s nemocnými. Byli jsme v obrovském polním lazaretu. Lidé sténali a úpěli, všude špína a bolest. A Andulka nikde.
Odněkud jsem zaslechl její "Tátó!" Rozeběhli jsme se tím směrem, ale Andulka nebyla k nalezení. Jen další nemocní a krvácející cizí lidé v zažloutlých nočních košilích...
Zaplať pámbu za budík!
Ve vězení s Michalem Horáčkem a Ondřejem Neffem
Tokugawa | 10.12.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Ve vězení byl právě nástup. Nestihl jsem z umývárek přiběhnout včas. Všichni vězňové už seděli za stoly v místnosti, která vypadala jako něco mezi jídelnou a třídou se školními lavicemi. Bachař si mě zavolal. Věděl jsem, že mě čeká trest v podobě krutého mučení.
Bachař vytáhl z kapsy plastová brčka a začal z nich skládat mučící nástroj, který sloužil k trhání prstů. Brčka byla ale jako živá, takže se mu nástroj nepodařilo sestavit a od trestu upustil jen se slovním pokárání.
Při nejbližší příležitosti jsem utekl. Se mnou vzal kramle i Ondřej Neff. Vlastně to byl Michal Horáček, jen vypadal jako Neff. Seděli jsme na nějakých prapodivných saních, které jely po spadaném listí – já vpředu a Horáček za mnou. Celou tu zběsilou jízdu mě tlačil bradou do páteře mezi lopatky. Myslel jsem na to, jak bude Gaia ráda, že mám nového kámoše. A hned Michala Horáčka.
Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem spal na mobilu. Ten mě tlačil do zad. Žádná brada...
Rodrigo Marquez
Tokugawa | 7.12.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Jmenoval jsem se Rodrigo Marguez. Nevím, zda jsem žil v Mexiku, Španělsku, jižní Americe nebo v Arizoně či Texasu. Jisté je, že okolí mého domu vypadalo podobně jako středoamerická poušť. Žlutý písek, žluté kamení, suché bodláčí.
Vycházel jsem ze svého domu, přes sebe pončo, na hlavě sombrero. Kolem mne se prohnaly obě mé děti a vyběhly ven první. Podíval jsem se na svou kreolskou ženu. Měla krásné dlouhé rovné černé vlasy. Usmála se na mne. Vyšel jsem před dům a v tom okamžiku mě ohlušila rána. Jedno z mých dětí padlo do prachu s prostřelenou hrudí.
Všichni jsme lehli do písku. Pár desítek metrů dál leželi dva muži, běloši. Jeden byl šedivý a fousatý, na hlavě modrou armádní čepici s černým štítkem. Vedle něj ležel druhý s dlouhými mastnými vlasy. Trošku vzhledově připomínal generála Custera. Oba po nás střídavě pálili.
Vytáhl jsem spoza ponča svou ručnici a pákovým mechanismem u spouště nabil. Zamířil jsem nejprve na Custera a složil ho první ranou. Ten šedivý fousáč znervózněl. Opět jsem natáhl závěr a zamířil. Ostrá rána a fousáčovi se na čele objevila krvácející rána. Oba byli mrtví, ale jejich smrt mi syna nevrátí...
Dokumentární sen vol. 1
Tokugawa | 6.12.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Sledoval jsem sen jako filmovou reportáž, jako dokumentární snímek. Kamera visela nad krajinou jakoby na vrtulníku. Viděl jsem hory, kamenitou pláň a cestu lemovanou většími kameny. Na cestě se rozcvičovaly dvě osoby, obě v trenýrkách a tričku. Slyšel jsem hlas komentátora.
"Prezident České republiky se chystá zdolat nebezpečnou horu..."
Obě osoby se vydaly na výstup. První šel Václav Klaus, za ním nějaká dívka, blond vlasy stažené do culíku. Kolem čela čelenku. Stále jsem je sledoval. Klaus zmizel za hřebenem, dívka vystoupala až na vrchol. Seděla zády opřená o balvan a na dotaz komentátora, zda má strach (kamera se přiblíží, až je v záběru jen dívčina hlava) odpoví, že ano. Kamera se vzdálí a je vidět, že dívka odpočívá pod největším viklanem na světě. Má tvar pravidelného kosodélníku. Jeho těžiště leží daleko mimo plochu podstavy. Je zázrak, že se na dívku nepřevalí.
Koupání v hotelu
Tokugawa | 2.12.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Šel jsem si zaplavat do hotelu. Šatny byly tmavé a ponuré, převlíkal jsem se do plavek a kolem mne chodili lidé v kabátech a čepicích. Jakoby byly šatny za výlohou. Najednou z uličky mezi skříňkami vyšly úplně nahé ženy. Řekly mi, abych se nedivil, že je tu šatna společná.
Jakýmsi průplavem jsme se všichni dostali do haly s bazénem. Všude byla úplná tma. Plavali jsme nějakým kanálem, který měl tvar hlemýždí ulity – vidět nebylo nic. Začal jsem se motat kolem dokola, jakoby mě otáčel proud. Pokaždé jsem nahmatal nějakou dívku, dotkl jsem se jejích boků nebo prsou. Pokaždé jsem se omluvil a ona mě pokaždé lehce odstrčila. Jediné, podle čeho jsem poznal, kde jsou lidé, byly fosforové značky na plavkách. Dívka za mnou měla z malých fosforových teček vyvedený kruh, v jehož středu bylo oko. Po pravé a levé straně kruhu byly kapky, špičkou připojené ke kruhu. Proto jsem na tu dívku stále sahal, přitahoval mě ten symbol. Jakoby mi svazoval ruce do těch kapek...
Pomalu přibývalo světla – konečně jsme byli v bazénu. Voda byla bahnitá, hnědočerná a bylo jí stěží po kolena. Všichni jsme měli černé plavky. Okolí bylo neutěšené, za okny špinavý sníh.
O cestování
Tokugawa | 30.11.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Jdeme s Gaiou po nějaké rybniční hrázi. Vede prostředkem vodní plochy. Kdysi jsme takovou viděli kousek od Třeboně. Po hrázi vedla úzká silnice lemovaná alejí. Vlevo byla bahnitá voda se silnou vrstvou žabince, z vody vyčuhovaly uhnilé větve porostlé seschlými řasami. Ale voda na pravé straně byla úplně jiná. Byla tak čistá, až bylo vidět úplně na dno. Všude pod hladinou plavaly velké modré želvy, viděl jsem jich desítky. Sem tam mezi kameny bylo lze vidět i obrovské mořské karety...
Přišli jsme na svažité barokní náměstí. Uprostřed morový sloup nebo možná kašna, kolem jedno podloubí vedle druhého. Na náměstí bylo parkoviště. Zamířili jsme k naší dodávce. Byla prostorná a bílá. Otevřel jsem dveře do kabiny a vidím, že na sedadlech spí tři bezdomovci. Dveře jsem zase zabouchl a otevřel zadní část vozu. Byla plná bezdomovců. Někteří byli zabaleni do kostkované deky, jiní se koupali v naší vaně. Všiml jsem si, že všude kolem nás je najednou sníh.
"Promiňte," řekl mi nějaký pán v tmavém saku, který snad mezi bezdomovce ve voze ani nepatřil, "je teď zima a město je nemá kam dát. Tak jsme využili velké obytné plochy vašeho karavanu."
Smrt
Tokugawa | 16.11.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Po dlouhé době opět noční můra.
Starý dům. Úplně nahoře u půdy jsme měli rozložené spaní. Spacáky, batohy a tak. Schody sem kopírovaly obvod zdí, uprostřed hluboká šachta. Marigold seděl na jejím kraji, nohy hozené ledabyle dolů. Stále ho vidím před sebou, kostkovaná košile a světle hnědé manšestrákové kalhoty, brýle s tenkou černou obroučkou a melancholický úsměv ve tváři. Převážil se přes okraj a tiše padal...
Vypadalo to, že jediný, koho Marigoldův odchod sebral, jsem já. Ostatní se dál vesele bavili. Snad si jeho pádu ani nevšimli. Vtrhl jsem mezi ně a snažil se jim říct, že je Marigold mrtvý, ale všichni se jen smáli a dál se mezi sebou bavili.
Otočil jsem se k šachtě a viděl, jak se přes její okraj nahýbá Andulka, moje třináctiměsíční dcerka. Ztratila rovnováhu a přepadla do šachty. Skočil jsem k šachtě a chytil padající Andulku za chodidlo, ale vysmekávala se mi. Volal jsem o pomoc, nikdo nepřišel. S vypětím všech sil jsem vytáhl Andulku zpět.
Opět jsem vtrhl mezi debatující hlouček a strašlivě vynadal své ženě, jak to, že na dítě nedává pozor. Bylo jí to úplně jedno...
Bílý autobus
Tokugawa | 16.09.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Čekali jsme s Gaiou na parkovišti na náš autobus. Parkoviště bylo vysypané bílým štěrkem, který ostře kontrastoval se zelení okolních stromů. Autobus přijel a byl také bílý. A hlavně obrovský. Tak obrovský autobus jsem ještě neviděl.
Nastoupil jsem. Mezi sedadly vpravo a vlevo za řidičem byla tak úzká ulička, že jsem se sotva protáhl. Nebylo si kam sednout, všechna místa byla obsazená Romy nebo Araby. Šel jsem víc dozadu. Po několika sedadlech se ulička rozšířila. A zase a znovu, vždy v pravidelných intervalech. Měl jsem teď z každé strany několik metrů místa.
Úplně vzadu už nebyla sedadla, ale lehátka. Na tom posledním ležela Gaia. Nebylo už žádné volné místo, tak jsem si lehl k ní. Povídali jsme si o tom autobuse, Gaia mi řekla, že je široký devět metrů.
Opět jsme byli před autobusem, řidič nás vybídl, abychom sbírali dříví, aby měl na čem ohřívat kávu a čaj. Všichni cestující se poflakovali kolem, ale nesbíral nikdo, jen stařičký řidič a jeho spolucestující, ze které se vyklubala Helena Vondráčková. Styděl jsem se, že jim nikdo nepomáhá, ani já nepomáhal a oni lezli v nepřístupném svahu a sbírali větrem vybělené úlomky větví. Nakonec jsem také přiložil ruku k dílu.
Donesl jsem tašku (bílou) se dřevem do autobusu, pec (bílá) na které se budou nápoje ohřívat, byla hned u Gaina lůžka. Usadil jsem se na protější palandu a začal vyhazovat klacky z tašky. Ale v tašce už nebyly klacky, ale velké bílé kamenné kvádry a spousta bílých úlomků.
Vysypal jsem je na podlahu a Gaia se v nich začala přehrabovat. Občas pozvedla nějaký kamínek a zeptala se mě, jestli si ho může nechat. Dovolil jsem jí to. Jeden z těch kamínků vypadal jako kousek dírovatého ementálu zalitý ve skle.
Přišli jsme si k řidiči popovídat s Helenou Vondráčkovou, která seděla na prvním sedadle. Dost se podobala Gaiině mámě. Vlastně to byla Gaiina máma, ve vytahaném triku a v zástěře.
Sri Chinmoy
Tokugawa | 14.09.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Všude jsou teď plakáty Sri Chinmoye. Nejspíš právě proto se mi zdál následující sen...
Jel jsem autem po magistrále. Najednou koukám, proti mně jde chlap. V otrhaných hadrech, tak nějak podivně se motá. Za ním je zástup lidí, přes celou vozovku. Musel jsem zastavit, abych někoho nepřejel.
Všichni měli v rukou transparenty se jménem Sri Chinmoy a s jeho podobiznou a Sri Chinmoy šel uprostřed nich. Jako učitel obklopený svými žáky. Vystoupil jsem z vozu a přidal se k nim.
Časem jsem se dostal až do Chinmoyovy blízkosti a pochopil jsem hierarchii davu. Úplně nahoře byl jako učitel či guru Sri Chinmoy. Pod ním pak dva blázni (prvního jsem viděl na magistrále) a nakonec dav bezejmenných, kteří nic neznamenali.
Město zmizelo a dav došel do skal, k jakési dřevěné stavbě, která nápadně připomínala stavby ze hry Abe's Oddysee a Abe's Exodus. Tuším, že to byly stavby z Paramonie. Oba blázni skákali po kládách a lezli výš a výš, zatímco Sri Chinmoy se usadil pod stavbou.
V dáli po louce se blížilo procesí. Začal jsem poznávat jednotlivé lidi z Řevničova, hlavně Lenku, která nesla jakousi podivnou monstranci, zabalenou v lesklém celofánu...
Pandemia a Konkretia
Tokugawa | 13.08.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Velmi zajímavý sen, ze kterého si pamatuji velmi málo...
Existují dvě reality: Pandemia a Konkretia. Pandemia je svět iluzí a snů a Konkretia je náš reálný svět. Až na různé podivné skutečnosti nemůžete jen tak rozeznat, ve které realitě se nacházíte.
Pololežel a poloseděl jsem na jakémsi hradním nádvoří u prašné cesty. Za mnou stály stánky, ve kterých se prodávala bezinková limonáda a opečené klobásy. Bylo léto, prostě pohoda.
Náhle se otevřela hradní (nebo klášterní?) brána a po cestě přicházel velký zástup dívek (jeptišek?). Měli od hlavy až k patě bílá roucha a nesly zapálenou svíci. Dívky procházely kolem mne. Až na jednu, která se přede mnou zastavila, vykasala si hábit a sedla mi na klín. Byl jsem zmaten a vyděšen. Zeptal jsem se jí, proč nepokračuje s ostatními. Odpověděla, že jejich cílem je vybrat si muže. A ona si vybrala mne. Nedá se proti tomu protestovat, dá se to jen akceptovat.
V ruce držela malou ampulku. Řekla, že ode mne potřebuje sperma na potomstvo. Podíval jsem se stranou na jakýsi předmět, který odložila vedle mne. Byl to stojan a v něm stálo podobných ampulek asi padesát. Vyděsil jsem se a dívku ze sebe setřásl. Utíkal jsem, ona mne sledovala s ampulkami v ruce. V ten okamžik mi došlo, že jsem v Pandemii, realitě iluzí a snů a že pokud se chci zachránit, tak se musím dostat k hradní bráně, která vede do Konkretie.
Podařilo se mi to. V okamžiku, kdy jsem procházel mezi realitami, spatřil jsem svou spolužačku ze základní školy Katku Ř., která mne míjela na opačnou stranu, z Konkretie do Pandemie. Uvědomil jsem si, že já jdu vlastně za ní a ona za mnou a že se mineme.
Najednou jsem byl v Konkretii. Stejné nádvoří, stejná cesta. Jen lidé tam nebyli žádní. Obrátil jsem se zpět do Pandemie, za Kateřinou. A opět jsme se minuli. Nebylo nám souzeno se sejít ve stejné realitě.
Teď mi dochází, že ta jeptiška měla Katčinu tvář...
Lov žraloků
Tokugawa | 7.07.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Vysoko na útesu stála dřevěná základna nás, lovců žraloků. Moře vířilo a pěnilo aspoň sto metrů pod námi. Nad hladinu vyčnívala dlouhá lávka zavěšená na provazech. Z té lávky se skákalo do vody. Nikomu to nevadilo, jen mně. Ta hloubka brala dech. Nebál jsem se lovit žraloky, bál jsem se skočit do vody.
Nakonec jsem ostatní přemluvil, abychom lávku pomocí kladkostroje spustili až k hladině. Vrhli jsme se do vln a za chvíli bylo na lávce vyrovnáno několik desítek žraloků. Kuchali jsme jednoho po druhém, ale stále jsme nic nenacházeli. Až poslední. Mezi zuby měl několik zlatých řetízků, převážně s přívěsky křížů a z žaludku jsem mu vyndal veliký diamant. Postavíme za něj novou základnu dole u vody. Pěkně kovovou, blískavou, ne dřevěnou jako je ta současná.
Urychlené děti
Tokugawa | 12.05.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Náhodou jsem potkal na ulici svou bývalou přítelkyni. Pozvala mě k sobě na kafe. Přijal jsem. Doma mi představila svého syna. Vypadal na 16 nebo 17 let, rozcuchané vlasy, těkavý pohled, koňské zuby, neoholená brada se strništěm. Nepohyboval se příliš lehce. Pochopil jsem, že je mentálně postižený, ale bylo mi hloupé o tom mluvit, takže jsem se choval, jako by bylo vše OK.
Během rozhovoru, kdy se mě chlapec neustále pokoušel střídavě kousnout nebo se mazlit, vyplynulo, že má přítelkyně ještě dcerku. Šli jsme se na ní podívat do dětského pokoje. Děvče vypadalo stejně jako chlapec, zhruba šestnáct let, tmavé vlasy stažené do culíku, nepřítomný výraz. Přítelkyně se rozplakala a řekla mi, že synovi jsou tři roky a dceři rok a půl, že mají urychlený vývoj. Chvíli jsem se bál, jestli nejsou děti moje, ale pak jsem si spočítal, že to jednak není časově možné a jednak jsme neměli pohlavní styk.
Potřebovala holčičku donést k lékaři. Řekl jsem, že jí pomohu. Sehnul jsem se k děvčeti a to se mě chytilo rukama kolem krku a nohama kolem boků. Na sobě mělo jen bílé kalhotky a lehký bílý nátělník. Než jsme odešli, ustlala mi matka bývalé přítelkyně postel. Modrobíle pruhovaná duchna.
Procházeli jsme moderní pasáží Myslbek. Vpředu pospíchala bývalá přítelkyně, já šel za ní, její dcera se mě držela jako klíště. Najednou jsem ucítil, že děvče močí. Pod její močí tmavly mé kalhoty. Připadal jsem si trapně, vypadalo to, jako bych se počural já...
Pozvánka do finále SuperStar
Tokugawa | 10.05.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Probíhalo finále soutěže Česko hledá SuperStar. S manželkou jsme tam byli zaměstnáni jako pořadatelé, o čemž informovala malinká placka na naší klopě. Finále se pořádalo v nějaké hale, která vypadala jako něco mezi Hlavním nádražím v Praze a Covington Cross v Londýně. Všude byly miliony lidí...
Všiml jsem si, že na mne ze soudcovské lavice gestikuluje Milan Herman z BMG. Protlačil jsem se k němu. Sdělil mi, že jeden ze soutěžících odstoupil a že mne porota nominuje jako dalšího finalistu. Usmíval se a velmi mi blahopřál...
Protlačil jsem se zpět k ženě a řekl jí to. Šli jsme se podívat do haly, kde bude za chvíli koncert. Hala byla obrovská. Padl na mne strach a rozhodl jsem se utéct.
Opustili jsme budovu. Všude kolem byl sníh, led a mráz. Staré plynové lampy byly tak omrzlé a obalené ledem, že jsem je začal s nadšením fotografovat. Vypadaly jako z ledu, slunce jimi prosvítalo a bylo to nádherné. Všiml jsem si bezdomovce, který měl můj batoh. Došel jsem k němu a batoh mu vzal. Řekl mi, ať si ho příště lépe hlídám...
Černý pasažér
Tokugawa | 10.05.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Šli jsme s tátou po vltavském nábřeží. Měli jsme namířeno do nemocnice Na Františku, kam jsem tátu doprovázel. Nejspíš se mu tam nechtělo, a tak skočil z nábřeží na nějaký proplouvající remorkér. Nedalo se nic dělat, musel jsem za ním...
Propadl jsem se palubou do skladových prostor. Byla to jakási hala zaplněná vodou až po strop. Plavali jsme s tátou pod hladinou, když tu jsem si všiml, že zepředu se k nám blíží obrovský píst, vyplňující celou plochu prostory. Začal jsem zběsile plavat pryč a táhl tátu za sebou. Na poslední chvíli jsme se dostali mimo plochu pístu, která dosedla ne stěně a rozmačkala dalšího plavce.
Voda byla pryč. Museli jsme se dostat pryč z lodi. Znovu jsme se propadli stropem skladové prostory a padali někam dolů. Přistáli jsme na rolích koberců, postavených na výšku. Každý na jedné, táta, já a ještě jeden člověk. Role byly velmi vysoké, nevěděli jsme, jak dolů. Ten třetí člověk neudržel rovnováhu a spadl z ohromné výšky dolů... najednou se moje role začala pomalu kácet, nejspíš pod mojí vahou. Strašně jsem se bál. Nic se mi ale nestalo, dopadl jsem měkce do regálů s potravinami. Gestikuloval jsem nahoru na tátu ať se nebojí a sveze se také dolů.
Byli jsme v nějakém obrovském hypermarketu. Překvapilo mě, že něco takového na lodi mají. Začala nás honit ochranka. Podařilo se nám jí utéct a vyběhnout ven z obchodu na rozlehlé parkoviště. Byli jsme zachráněni...
Praha ve válce
Tokugawa | 25.03.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Šli jsme s Honzou a Mrkvičkou po Ruské ulici. Byla tma, z dálky se ozývaly výbuchy. Kolem nás čas od času prolétly rakety s napalmem. Občas některé došlo palivo a klesla k zemi vedle nás a my museli rychle utíkat, aby nás výbuch napalmu nespálil...
...Chtěli jsme se ukrýt v nějaké prázdné vilce. Vlezl jsem do komory přes chodbu, Honza a Mrkvička byli venku, když tu jsme zaslechli kroky. Vilka byla obydlená. Kluci na mě gestikulovali, ať se schovám, že to nějak zařídí, a utekli.
Stará šedivá paní prošla chodbou, díval jsem se na ní bez hnutí skrz prosklené okýnko ve dveřích, napůl zakryté sepranou záclonou. Když nebezpečí pominulo, chvíli jsem přemítal, jak se dostanu ven, aby mě paní nechytila, ale pak jsem se spolehnul na kluky a začal komoru prohledávat.
Na policích stála spousta zaprášených lahví s drátěným uzávěrem, zavařeniny, na zdi visely obrázky Beneše a Masaryka... Najednou jsem spatřil v rohu pár medailí a starou fotografii muže ve vojenské uniformě z první světové války, patrně manžela té paní. Vedle nějakých památečních věcí ležel noktovizor. Zaradoval jsem se, tohle se nám v současné situaci jistě hodí a noktovizor jsem si nasadil. Viděl jsem úplně stejně jako bez něj, jen bylo všechno červené.
Dál jsem se přehraboval na polici, když jsem loktem strčil do zaprášených lahví. Všechny se začaly kymácet a já musel vynaložit veškerý um, aby nespadly a neupozornily na mne. Jenže jsem námahou strčil druhým loktem do zavařenin na druhé straně.
V tom jsem zaslechl hlasy. To se vraceli kluci. A měli s sebou tu paní. Vstoupili do komory a představili jsme se:
"Těší mě," řekl jsem, "Patrik Stach."
Paní se zarazila a kluci po sobě divně koukli. Řekli mi, že se také jmenuje Stachová.
Vzali jsme noktovizor, poděkovali paní za přístřeší a odešli do tmy. Nechal jsem si ve vile boty, šel jsem bosý. Právě pršelo a chodidla mě neuvěřitelně zábla...
Vlastní cestou
Tokugawa | 15.03.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Smrákalo se. Po obloze pluly šedočerné bouřkové mraky. Mokrá tráva pod našima nohama se zdála až nepřirozeně zelená. Zvedal se vítr. Naše skupina šla po vrstevnici louky, po úzké rozbahněné pěšině, jeden za druhým. Držel jsem za ruku svou dcerku, ve snu jí bylo asi osm let, měla dlouhé vlnité hnědé vlasy a hnědé oči.
Vešli jsme na pokraj lesa. Dcerka prohlásila, že dál už po té pěšině nepůjde, kousek pod námi vede souběžně široká pohodlná cesta. Nedala si říct a já ji nechtěl nechat samotnou. Jen my dva jsme se od skupiny poutníků oddělili a sestupovali velmi prudkým svahem na spodní cestu. Místo trávy nám pod nohama čvachtalo bahno a my měli co dělat, abychom neupadli a svah nesjeli po zadku.
Šli jsme dál spolu ruku v ruce a já po očku sledoval naši skupinu na stezce nad námi. Všiml jsem si, že se vzdalují, cesta a stezka se od sebe začaly odchylovat. Pak mi výhled zakryly vesnické domky, roubenky s plaňkovými ploty. V zahradách se kroutily staré jabloně, stromy byly bez listí. Cesta, po které jsme šli se zúžila, po obou stranách lemována ploty, mezi plochými kameny vyrůstaly trsy trávy.
Za dalším domkem jsem spatřil opět poutníky. Byly už velmi daleko. Přesvědčil jsem dcerku, že se musíme vrátit dokud je čas, abychom poutníky dohnali a abychom vůbec došli do cíle. Otočili jsme se tedy a beze spěchu se vydali nazpět. Za posledním domkem jsme potkali velmi krásnou plavovlasou dívku. Byla také ze skupiny od které jsme se oddělili. Chtěla, abychom šli spolu s ní dál po cestě, abychom se nevraceli. Nechtěli jsme. Snažila se mě přesvědčit po žensku. Chtěla mě svést. Když se ale ke mně naklonila aby mě políbila, všiml jsem si, že má místo lidských zubů dlouhé upíří špičáky...
Útěk z vězení
Tokugawa | 6.03.2004 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Vězení stálo na vrcholu pískovcové skály. Budova vypadala jako kasárna z dob Josefa II. Přestavěný klášter. Jako každý den nás vězně vedli na procházku do skal. Oddělil jsem se v nestřeženém okamžiku se skupinkou několika dalších vězňů od ostatních. Vedl jsem uprchlíky za věznici, kde bylo ve skalách přirozené útočiště. Nikdo o něm nevěděl, nemohl ho najít, leda neuvěřitelnou náhodou.
Žili jsme mezi skalami velmi dlouho. Některé ženy dokonce porodily děti, někteří muži zestárli v dlouhovousé mudrce. Začal nás trápit hlad a já se vydal do vsi pro potraviny. Převlékl jsem se do uniformy bachaře. Přes to mě ve vsi nějaký zemědělec poznal. Rychle jsem se vrátil ke skupině a řekl jim, aby šel každý svou cestou, že už jsme prozrazeni.
Já sám jsem se připojil ke dvěma vojákům, moje uniforma byla stejná jako jejich. Vešli jsme na obrovský stadion, kde bylo na hrací ploše několik stovek lidí v roztrhaných cárech. Tiskli se vyděšeně k sobě. Natáhli jsme závěry zbraní a začali do davu střílet...
Porno časopis
Tokugawa | 22.10.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Zvláštní, dnes jsem snil opět stejnou zimní horskou krajinu a podzimní dům se zahradou, o kterém se mi také již několikrát zdálo. Z tohoto snu si pamatuji opravdu jen drobné střípky...
...Je krásný teplý podzim. Uprostřed prostorné zahrady plné ovocných stromů stojí dvoupatrová vila z dvacátých let minulého století. Poněkud připomíná dům Truhláře a Blanky z Valois. Okna jsou otevřená, na šňůrách visí spousta prádla. Okolo domu pobíhají cikáňata...
...Prohlížím si u nás doma v kuchyni pornočasopis, ve kterém jsou nafoceni naši kamarádi Fotograf se svou ženou Vodnicí. Byl jsem překvapen rozměry jistých Fotografových partií. Právě ve chvíli, kdy jsem si snímky prohlížel, u nás Fotograf a Vodnice byli na návštěvě. Ten časopis byl jejich. Bál jsem se, aby mě při prohlížení nepřistihli, velmi by se styděli a bylo by to trapné. Proto jsem jim časopis ukradl s tím, že si ho později prohlédnu...
...Je zima. všechno kolem je zasněžené a já seídm ve své Ladě, které stále nesvítí jedno světlo, a čekám na Fotografa, abych ho odkudsi kamsi odvezl. Je to smůla, zrovna mám ten časopis jen tak ledabyle zabalený v igelitové tašce a pohozený na zadním sedadle. Mám strach, že si ho Fotograf všimne. Od té doby, co jsem jim časopis sebral se s nimi oběma neustále potkávám a vždy mám časopis s sebou...
Tentokrát nastává drobný posun. Dokážu částečně identifikovat tu část zimní horské krajiny, kde čekám v autě na Fotografa. Je to parkoviště u Normy kousek od Benecka.
Malá válka a usmíření
Tokugawa | 20.09.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Tento sen byl zcela jistě vyprovokován reklamou na Carrefour, muzikálem West Side Story, vraždou švédské ministryně a filmem Moucha 2.
Nebylo nás mnoho, ale byli jsme dobře vyzbrojeni a ještě lépe vycvičeni. Každý z nás si našel úkryt za regálem se zbožím. Byli jsme oblečeni v černém, na hlavách kukly, stejně jako útvary rychlého nasazení. Proti nám stála skupina stejně oblečených násilníků.
Rychle jsem se spoza svého úkrytu zvedl a vypálil do protivníků dlouhou dávku. Samopal cvakal naprázdno. Držel jsem prst na spoušti a modlil se, aby se záboje začaly sypat do komory dřív, než se překvapení gangsteři vzpamatují. V poslední chvíli, když už na mne mířily všechny jejich zbraně, se moje zbraň vzpamatovala a spustila ostrou střelbu. V tu chvíli se ke mně přidaly i zbraně mých druhů ve zbrani.
Přestřelka to byla velmi divoká, potraviny i mrtví padali na všechny strany. Rozhodujícího výsledku jsme však nedosáhli...
...Uprostřed města bylo rozlehlé náměstí. Spíš louka než náměstí. A uprostřed té louky byl vydlážděn obdélník asi 30 x 50 metrů. Dlažba byla uspořádána do krásných kruhových motivů. Na jedné straně obdélníka stál nespočet protivníků, všichni v černém a všichni ozbrojeni automatickými zbraněmi. Na druhé straně jsme stáli my, také v černém, každý ozbrojen pouze pistolí. To ale stačilo, neboť moje zbraň tlačila na krk mému rukojmí.
Vyjednávali jsme o naší zajatkyni, která měla pro druhou skupinu vysokou hodnotu. Nevzpomínám si už, na čem jsme se dohodli, jen vím, že jsem černovlasou dívku pustil a všem nakázal nestřílet. Pomalým krokem zajatkyně přecházela na druhou stranu. Někdo od nich vystřelil a rukojmí padla v oblaku krve k zemi. Gangsteři se proti nám rozeběhli zvláštním tanečním krokem. Bylo nás jen hrstka a s pistolemi jsme proti mnohonásobné přesile automatických zbraní neměli šanci. Přesto jsme stříleli a neustupovali. Konec tomuto tanečnímu obrazu udělala dávka, kterou jsem dostal do prsou...
...Čekal jsem v místnosti, ve které se předávají Nobelovy ceny, na královnu. Byl jsem těžce poraněn a věděl jsem, že královna je také velmi těžce zraněna a že umírá. Vzadu v sále se otevřely dveře a královna vešla. Lépe řečeno vplazila se do místnosti a pomalu, odstrkujíce se rukama se doplazila až ke mně. Byla to moje matka. Nohy tahla bezvládně za sebou a ruce měla podivně měkké a pokroucené, jakoby bez kostí. Objali jsme se a vyříkali si všechno špatné, co mezi námi bylo. Oba jsme plakali...
Moje sestra a drogy
Tokugawa | 13.09.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Žil jsem v rozsáhlém komplexu, který mi buď něco připomíná, nebo se mi o něm zdálo víckrát. Křivolaké chodby, tři schůdky nahoru, deset schodů dolů, mezaniny, malé haly, na podlaze hnědé mramorované lino lemované šedou plastovou lištou, nízké podhledy. Okrové zdi. Náš byt byl na konci jedné velmi spletité chodby. Uvnitř bytu byl takový zvláštní nepořádek – spíš neuspořádanost, ale přitom útulno. Asi jako když navštívíte nějaký etnoobchod. Všude šátky, africké bubny, vyřezávaní mahagonové sošky...
Přišla nás navštívit moje sestra. Vlasy stažené do uzlu, namalovaná, na sobě měla džínové kraťasy a bílý pánský nátělník. Celé tělo se jí lesklo potem. Přivedla si s sebou nějakou kamarádku nebo známou, kterou neznám a nikdy jsem ji neviděl. Ta žena vypadala přesně opačně něž moje sestra. Měla rozpuštěné vlnité černé vlasy, tmavší pleť, oblečená byla v černý křivák a černou koženou minisukni. Na nohou měla černé silonky. Kouřila.
Sestra nám něco velmi naléhavě vyprávěla, výsledek čehož byl, že požádala o peníze. Podívali jsme se s Gaiou na sebe a bylo nám jasno.
"Ty to chceš na drogy! Nezlob se, ale nedáme ti nic."
Sestra se rozplakala a i s přítelkyní utekla. Báli jsem se o ni a vyběhli jsme ven. Hledat ji. Kdesi uprostřed bludiště chodeb mi došlo, že to byla léčka. Rychle jsem se vracel zpět. Vtrhl jsem do bytu, který jsme v tom zmatku nechali odemčen. Gaina červená kabelka s peněženkou byla ta tam...
Běžel jsem na Náměstí Republiky, když chcete v Praze sehnat drogy, na Republice se vám to určitě povede. Sestra nikde. Běžel jsem tedy na Florenc. Tam, hned vedle vchodu do metra, stálo pódium, na kterém hrál Olympic a vedle Petra Jandy zpívala ona přítelkyně v černém.
Zahlédl jsem sestru za stánky s občerstvením. Sotva stála na nohou. Byla v takovém stavu, že jí už na ničem nezáleželo. Líčidla se jí roztékala po tváři. Sundal jsem jí kabelku z ramene, ani se nebránila. Peněženka samozřejmě prázdná... Vzal jsem sestru kolem ramen a odváděl ji domů.
Létající potomstvo
Tokugawa | 8.09.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Účastnil jsem se podzimního tábora. Vedl jsem děti do lesa, aby přenocovaly v džingisu. Buky už opadaly, jejich stříbrná kůra kontrastovala s rzí suchého listí na zemi. Stezka vedla přes široký potok, museli jsme přeskákat několik kamenů. Přejít zcela suchou nohou ale nešlo. Děti si namočily nohy. Já ne, protože jsem měl vysoké boty. Hned jsem o tom děcka poučil.
Vešli jsme do džingisu. Uvnitř byla o poznání větší zima než venku. Kouřilo se nám od úst. Vyšel jsem ven a... teplo. Napadlo mě, že plachtu odrolujeme aspoň metr od země, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. Dětem bylo zima, vedl jsem je zpátky do tábora. Potok se za tu chvilku rozvodnil, nedal se přejít. Chvíli jsem s dětmi hledal užší místo, nakonec jsem to ale vzdal, vzal dvě děti pod paži a dlouhým plynulým skokem několikametrovou šíři potoka překonal.
Když byly děti v táboře, vrátil jsem se s několika dospělými k džingisu. Mezitím napadl aspoň metr sněhu...
...Pokračovali jsme hlouběji do lesa, vedla nás vyšlapaná cesta. Švejk neustále cvičil kung–fu a těšil se, jak jim nalmátí, těm, za kterými jsme šli. Těm "nebezpečným", kteří ohrožují náš tábor. Před námi se otevřela široká louka, která byla vyšlapaná do dokonalého obdélníku. Nemohl jsem se dál zdržovat s celou skupinou a tak jsem se prudce odrazil od stěny sněhu a s rukama pevně připaženýma jsem letěl. Nejprve jsem si myslel, že je to dlouhý skok a obával jsem se, že spadnu do sněhu, ale pletl jsem se. Byl to let. Jen drobnými pohyby zápěstím jsem měnil výšku a směr. Držel jsem se nízko nad terénem.
Přede mnou se otevřel výjev jako z dávné minulosti lidstva. Uprostřed pravěkého sídliště z primitivních chatrčí hořela vysoká vatra. Vedle ní tančily na runami popsaném kamenném stolci z černého smolince dvě kněžky odděné v prosté bílé roucho.
Zaútočily na mě. Jedna bojovala na zemi, té jsem nevěnoval téměř žádnou pozornost, zato v druhém případě jsem musel být velmi obezřetný. Kněžka skočila z kamenného oltáře a letěla mi naproti. Sledoval jsem jakoby z nadhledu, jak kolem sebe kroužíme. Naše těla vytvářela nad černým kamenem neustále se měnící geometrické obrazce. Byl jsem silnější a boj vyhrál. S dutým žuchnutím jsme dopadli v pevném sevření na oltář. Kněžka byla pode mnou, svaly napjaté. Byla ale zcela v mé moci.
Oznámil jsem jí, že zplodíme potomstvo. Zeptala se proč právě ona a ne její sestra, která zaujímá v kněžské hierarchii důležitější místo.
"Protože my dva dokážeme létat..."
Prostírání pro Honzu
Tokugawa | 26.08.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Zazvonil budík. Vytrhl mě ze sna, který jsem si celý pamatoval. Bohužel jsem ale znovu usnul a v hlavě mi zbyl pouhý zlomek původního děje...
Byli jsem s Honzou_p na Klokočských skalách. Ukazoval jsem mu náš oblíbený kemp. Někdo seděl u ohně, hlídal naše věci, zatímco my ostatní jsme se vypravili do města.
Ve městě jsme šli po velmi úzkém chodníčku. Chodník vedl podle honosných domů, které mi připomínaly lázeňské hotely, a byl tak úzký, že jsme museli jít v zástupu za sebou. Šel jsem první a zametal před Honzou z cesty prach a smetí, snad aby se mu tady víc líbilo.
Uvedl jsem celou skupinku francouzskými dveřmi do jednoho z hotelů a usadil je kolem kulatého stolku. Před Honzu jsem položil stříbrný tác, na němž bylo plno hrnků a sklenic s pitím. Nakonec jsem na tác postavil zmrzlinový pohár. Pohár se stále kymácel, přes talířky na tácu ho nebylo možné umístit stabilně. Byl jsem z toho velmi nervózní.
Po návratu na kemp nám ten kdo hlídal věci vynadal, kde jsme byli tak dlouho. Spálil mezitím všechno dřevo a začínal přikládat kartonové krabice, kterých byl vedle ohně celý štos...
Maggie podruhé a naposledy
Tokugawa | 26.08.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Měl jsem ještě jeden sen o Megince. Následoval ten první během jednoho dvou týdnů.
Nejspíš jsme se stěhovali někam daleko, a tak jsem se rozhodl, že přenesu i Meginku, aby odpočívala blíž k nám. Byl jsem na Klokočských skalách a exhumoval její hrob. Je to téměř přesně půl roku, co zemřela. Měl jsem strach z toho, co uvidím, až Meginku vykopu, ale pohled na ní mi byl skoro celou dobu odepřen. Ležela na zemi přikrytá balícím papírem. Najednou zafoukal větřík a papír odlétl. Fenka vypadala jako když spí. Bylo mi to divné. Najednou jsem zahlédl, že se Maggii zachvěla tlamička. Nechápal jsem, co se děje a opatrně Meginku vzal do náruče. Prudce sebou zaškubala jako tehdy, když jí přejelo auto a já jí odnášel ze silnice na trávník. Lekl jsem se a položil ji zpět. Za chvilku Meginka otevřela oči a podívala se na mne. Byla zcela nehybná, jen oči jí těkaly a tlamička se dýcháním zachvívala. Hlavou se mi honily myšlenky jako splašené. Byl jsem rád, že Meginka žije. Ale jak je to možné? To jsem ji zakopal živou? Jak přežila těch šest měsíců? Co se to tady děje?
Šel jsem krajinou luk a alejí k osamělému domu na kopci na obzoru. Tím domem byla nemocnice, kde pracuje doktor, který mi jediný na celém světě může vysvětlit, co se s Meginkou děje. Na zádech jsem měl batoh, ve kterém jsem Meginku nesl jako tehdy, když jsem jí jel pohřbít. Došel jsem k nemocnici. Ze dveří vyběhli smějící se doktoři a sestry. Dveře zůstaly otevřené. Vešel jsem dovnitř a procházel prázdnými chodbami. Byl jsem tam úplně sám. Odněkud jsem zaslechl hlasy a vydal se tím směrem. Potkal jsem dva mladé muže, myslím, že to byli studenti medicíny, a zeptal se jich na doktora, kterého jsem hledal. Odpověděli mi, že mě k němu zavedou, ať jdu za nimi. Nastoupili jsme do nákladního výtahu a jeli někam dolů. Podíval jsem se nad sebe a na stropě z pletiva uviděl ležet mého doktora mrtvého. Z úst mu vytékal pramínek krve. Byl jsem plný zoufalství, protože jsem věděl, že nikdo jiný než on mi nemůže pomoci.
Pes a víra
Tokugawa | 26.08.2003 | Příběhy | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Ještě dřív, než jsem se stal členem smečky drsňáka Huga, měl jsem Maggii, dlouhosrstou jezevčí slečnu. I stalo se jednoho rmutného podzimního dne, že ji přejelo nezodpovědné auto, které po činu přibrzdilo, podívalo se zpětným zrcátkem co udělalo a bezostyšně ujelo. Nemám rád Citroen. Tolik na úvod. Krátce po té psí smrti se mi zdál tento sen:
Šel jsem velkým bílým městem plným kostelů a chrámů. V náručí jsem nesl Meginku stejně tak bezvládnou, jako v den její smrti, ale živou. Svítilo slunce a já byl šťastný, že Maggie žije.
Procházel jsem s ní po bílých dlaždicích nějakého náměstí kolem bílých staveb. Vysvětloval jsem Megince, co je to náboženství a církev. Mluvil jsem k ní jako k malému dítěti a bylo velmi obtížné, najít taková slova, která by pes pochopil.
Zastavil jsem se u vchodu do jednoho z kostelů. Držel jsem Meginku na rukou a nakláněl jsem se s ní dovnitř, abych jí ukázal vnitřek kostela. Nešli jsme dovnitř, protože jsem se domníval, že pes do kostela nesmí. Povídal jsem jí o náboženství a nakláněl jsem se víc a víc, až mě Meginka, kterou jsem držel v náručí, převážila a spadli jsme dovnitř.
SenRychle jsem vstal a fenku zvedl. Asi jsem sebral odvahu v touze ukázat Megince vnitřek chrámu. Uvnitř bylo šero. Všechno bylo bílé. Šli jsme do nitra kostela. Míjeli jsme nějakého církevního hodnostáře ve fialovém, žlutě lemovaném rouše. Říkal jsem Megince kdo to je, jakou má v církvi hodnost a funkci. Procházeli jsme kolem kaple s gotickým oknem. Odtud zněl latinský chorál, který jakoby naplňoval celý vnitřek kostela. Vysvětloval jsem Megince, co je to za zpěv, kdo to zpívá a proč.
Daleko vpředu jsme spatřili oltář se zapálenými svícemi na dvou trojúhelníkových svícnech. Právě byla sloužena mše. Kněz ji náhle přerušil. Zpěv utichl. Kněz řekl, že mše nemůže pokračovat, protože v kostele je někdo, kdo tam nepatří. Věděl jsem, že mluví o nás. Tím, že jsem vzal dovnitř psa, jsem asi kostel znesvětil. Kněz řekl, že ten dotyčný vstoupil se zlobou v srdci, ale oni k němu zlobu necítí. Dva ministranti sestoupili od oltáře a prodírali se znepokojeným davem směrem k nám.
Otočil jsem se a spěšně odcházel. Nechtěl jsem, aby nás z kostela vyhodili. Nerozuměl jsem tomu, co je na tom špatného, být v kostele se psem, vždyť je to také boží tvor. Rozrazil jsem vstupní dveře a vyběhl na sluncem zalité bílé náměstí. Za sebou jsem slyšel blíž a blíž hlasy. Zastavil jsem a otočil se.
Ministranti vyváděli z kostela nějakého zloděje, který měl pod roztrhanou košilí schován zlatý pohár z oltáře. Byl jsem šťastný, že mše nebyla přerušena kvůli nám a náhle jsem věděl, že Megince vstup do kostela není zapovězen. Po chvíli vyvedli ještě jednoho zloděje.
