V tramvaji
Tokugawa | 10.12.2008 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Jel jsem se svou dívkou v tramvaji. Měla na sobě tmavě modrou pánskou košili s drobnými ženskými postavičkami ve světle modré barvě. Vypadala nebývale eroticky. Příští zastávku nastoupil kolega z práce, na sobě měl úplně stejnou košili. Postavil se k nám. Na další zastávce další kolega... a tak dál, až byla celá plošina plná lidí v modré košili.
Rozčílil jsem se, co to na mě šijou za boudu a z tramvaje sám vystoupil.
Upíří děti
Tokugawa | 8.07.2008 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (3)
Kobka. Kamenná, šedivá a studená. Uvnitř několik dospělých, živých lidí, šaty jako z románu Brama Stokera. Vkládáme malé balíčky do schránek ve zdi. Občas se některý balíček pohne...
Rychle zavíráme schránky na tlusté visací zámky, musíme to stihnout, než se setmí. S námi je uvnitř Petra Neomillnerová, nebo je to Tina Salo? Chodí ve světle a pomáhá nám. Proč, to nevím.
Nasedáme na pramici pod starým mostním obloukem. Tina Salo otvírá schránky a podává nám uložené balíčky, které vymotává z šedivé zteřelé deky. Jsou to malá miminka, ale ne růžová, nýbrž mrtvolně bílá a z rudých úst jim čnějí dva ostré špičáky...
Motiv upírů se mi ve snech docela často opakuje. Dokonce se mi opakuje i Petra Neomillnerová. Ač ji prakticky neznám, mám o ní dost jasnou snovou představu.
Neuskutečněná sebevražda
Tokugawa | 12.01.2008 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Dům byl prázdný a zanedbaný. Všude harampádí, oprýskaná omítka, zednické náčiní, rezavé žebříky... A někde v domě Maruška, která už nejspíš spáchala sebevraždu. Ale možná ne, možná je ještě čas.
Hledal jsem ji kde se dalo, prolézal místnost za místností, prodíral se nepořádkem, volal. Po Marušce ani stopy. Vedle mně se ve světlíku ozval dutý zvuk a prudce se napjalo lano. Vyděsil jsem se, že se Maruška právě oběsila. Vyhlédl jsem okýnkem a oddychl si. Na konci lana se houpalo veliké kladivo. Naráželo do lešení a vydávalo zvonivý zvuk.
Hledal jsem dál, ale ticho, které odpovídalo na mé volání, mě děsilo. Stál jsem u dveří do další místnosti a volal Maruščino jméno. Najednou jsem zaslechl šramot. A znovu! Nade dveřmi bylo malé větrací okno do malého kumbálku. Rozsvítilo se tam světlo a já skrz mačkané sklo spatřil Maruščinu siluetu, kterak se souká ze spacáku. Vylezl jsem po štaflích nahoru, pevně Marušku objal a pomohl jí vytáhnout oknem ven. Byla uplakaná, ale živá.
Zabil jsem
Tokugawa | 1.01.2008 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Každý rok se těším na novoroční sen. Letos si moc nepamatuji, takže jen útržky:
Zimní den bez sněhu. Světle modrá obloha, šedohnědá zmrzlá tráva a keře vůkol, uschlý bolševník a plevelnaté křoviny. Chytil jsem člověka, který vraždil. Nepamatuji se, jestli cizí lidi nebo někoho mně blízkého. Ten člověk vypadal podobně jako holohlavec z reklamy na pivo Bernard.
Držel jsem mu na krku nůž a vedl ho přes zmrzlé pláně někam k lidem. Tráva praskala pod nohama a vrah se usmíval. Byl v pohodě, poznal, že nemám na to, abych ho bodl. Vysmíval se mi a nakonec i utekl. Běžel jsem za ním, až jsem ho dohonil. Smál se mi do očí.
A já bodl. Rudá krev vypadala v té světlemodro hnědé krajině nepatřičně. Cítil jsem ve svých rukách, jaké to je – umírat. Jaké to je – vzít někomu život. Místo zadostiučinění jsem pociťoval zmatek.
Pád ze stromu
Tokugawa | 22.08.2007 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Vylezl jsem na vysoký strom. Celkem snadné lezení. Horší už byla cesta dolů. Balancoval jsem na větvích a nebyl schopen dosáhnout na nižší větev. Bylo mi více než jasné, že musím buď spadnout, nebo skočit. Ale taková výška...
V kapse mi najednou zazvonil nový firemní telefon. Zavrávoral jsem a abych nespadl, musel jsem skočit. Dopad byl celkem měkký, pod stromem ležela silná vrstva rezavého bukového listí. Položil jsem své věci na balvan opodál stromu a zvedl telefon.
Volal tchán, za jak dlouho k nim přijedu. Nevím proč, ale začal jsem lhát, že nevím, že se asi zdržím, protože jsem na stromě ze kterého nedokážu slézt.
Povodeň a utopené dítě
Tokugawa | 20.08.2007 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Voda přišla náhle. Stoupala tak rychle, že jsme z našich chýší nestihli vynést prakticky nic. Ostatně stejně jsme byli tak nuzní, že jsme vlastně kromě těch chyší neměli nic. Zabaleni do hnědých a šedých hadrů jsme prchali před vodou. Na prudké stráni v lese nám klouzaly nohy, větve nás tahaly za vlasy.
Dole pod námi tekl úzký kamenitý potok, kroutil se mezi balvany a popadanými kmeny starých smrků. Dnes ale vypadal potok úplně jinak. Hladina byla tak vysoko, že připomínala řeku. Po jejím břehu utíkala žena, v náručí nesla dítě. Rozbouřená voda jí sahala až po kotníky.
Najednou jsem zaslechl srdceryvný křik. Podíval jsem se pod sebe. Žena stála na břehu jakoby zázrakem zklidnělé vody a nesmírně naříkala. Její dítě leželo zavinuté ve špinavých hadrech na dně potoka a vypadalo, že spí. Bylo tak hluboko, že pro něj nebohá žena nemohla, jen stála na břehu a zoufale plakala. Sledoval jem ten výjev jako omámený.
Vzhůru
Tokugawa | 19.04.2007 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Šli jsme lesem, kopcovitou, možná spíš hornatou krajinou. Všude spousta vlhké čerstvé zeleně, nejspíš bylo po dešti. Nevím, kdo se mnou šel. Chvíli se mi zdálo, že jen žena s dcerou, chvíli spousta malých dětí, buď mateřská škola nebo nějaký oddíl mrňousů. Šli jsme stále výš a výš, až na nejvyšší vrchol.
Stromy stály v mlze okolo prostorné louky. Uprostřed louky bílý dům. Nezdál se rozlehlý. Vešli jsme do domu. Už ne jen má rodina, ale celá skupina dětí. Rozeběhly se do všech koutů domu. Stoupali jsme po dřevěných schodech vzhůru do patra. Všude byl nepořádek, jako na staré půdě. Kdo ví, jestli to už půda nebyla. Vedl z ní žebřík do dalšího patra a tak stále výš a výš. Měl jsem strach, aby mi ti čtyřletí prckové nepopadali dolů.
Vnitřek domu mi začínal připomínat vnitřek rozhledny. Stále jen dřevěné žebříky do dalších pater. Ale konečně jsme se dostali až nahoru. Přivítala nás sympatická Japonka, vypadala jako Číňanka z Bufetu U Konfucia z Biskupské ulice. Něco mi podala, snad misku s čajem. Japonsky jsem poděkoval, čehož si všiml její syn, který ji upozornil, že umím japonsky. Podíval jsem se na něj a poznal jsem v něm syna Johna Lennona a Yoko Ono. Chtěl jsem požádat tu ženu, snad Yoko Ono, aby se mi její syn podepsal na plakát, ale zmohl jsem se pouze na jediné japonské zájmeno. Naštěstí mě ale pochopila a nechala plakát podepsat.
Bílá a Černá magie
Tokugawa | 29.01.2007 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (3)
Procházel jsem školou magie. Nebylo na ní nic tajemného, normální umakartová škola z 80. let. Třídy byly otevřené, uvnitř běhaly a hlučely bíle oblečené děti. Nejspíš právě měly přestávku. Dostával jsem se dál a světla ubývalo. Linoleum se změnilo v modrý koberec, ze tříd se linulo ticho. Husté a hmatatelné. Děti byly oblečeny v černém a tiše si mě prohlížely. Změn doznaly i třídy, už nevypadaly tak, jako v bílé části školy. Byly to pokoje s několika palandami, na kterých posedávaly nebo polehávaly černě oděné dívky.
Jedna ke mně přistoupila (Alraune). Bílá pokožka obličeje kontrastovala s černýma očima, rudými rty a dlouhými rovnými tmavými vlasy. Dívala se na mne tak drze, že jsem vytáhl kouzelnou hůlku (vypadala jako malá vařečka) a začal jí tlouct přes tváře. Stála však nehnutě dál a měřila si mě svým drzým a současně podivným pohledem.
Meteor
Tokugawa | 31.12.2006 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Obvykle čekám na přelom roku s očekáváním nějakého symbolického snu. Tentokrát to tedy žádná bomba nebyla, sny jsem měl za noc celkem tři, všechny si pamatuji (velmi výjmečné). Tento se mi zdá být tím symbolickým.
Obrovské francouzské okno. Za ním půlkruhová terasa. Na terase dřevěný stůl. Ležel jsem na tom stole a pozoroval oblohu. Začalo se stmívat. Ale ne tak pozvolna, jak jsme na to na Zemi zvyklí. Spíš podobně jako třeba na Měsíci. Ostrá linka přechodu světla a tmy, terminátor.
Terminátor se sunul se po obloze a já podle jeho tvaru krásně viděl, že jsme uvnitř koule. Zajímavé je, že terminátor běžel od západu k východu. Před sebou modré nebe s malými načechranými obláčky, za sebou černou hvězdnatou noc. Meteory poletovaly chaoticky všemi směry.
Zahleděl jsem se na jednu klidnou hvězdu uprostřed toho podivného meteorického roje. Zdála se stále jasnější. Ukázal jsem na ni prstem. Hvězda se pomalu zvětšovala a zvětšovala... "Vždyť ona letí přímo sem...!" zaslechl jsem za sebou a tak tak se stačil převalit ke straně. Meteorit prorazil do stolu v místě, kde jsem měl ještě před chvílí hlavu, doutnající díru velkou jako pěst. Ožehnul mi pravé ucho a narazil pravé rameno.
Po 2. světové válce
Tokugawa | 17.10.2006 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
2. světová válka právě skončila. Svět se radoval, jaro pučelo kde mohlo. Procházel jsem ještě s dvěma lidmi českou krajinou, krásně zelenou, pustou všech současných hyzdičů (sloupy vysokého napětí, továrny, silniční síť, paneláky...). Slunce svítilo, ptáci zpívali, snad radostí z jara, snad z konce války.
Jen trochu byla poválečně-jarní nálada pokažena. Nacházeli jsme cestou oběti války. Mrtvoly v různých stupních rozkladu a poškození. Čistili jsme zemi, bezejmenné mrtvé pohřbívali.
Rozhlédl jsem se po tom krásném božím světě. Sedlák oral pole, mozolnatýma rukama svíral prostý pluh, ryzák vpředu táhnul, až mu svaly nabíhaly. Po cestě kolem nás prošla starší žena s nůší na zádech. Dokonalá idyla.
Náhle jsem si uvědomil, co za tři roky ty lidi čeká. Sedlák, poprvé po šesti letech orá svobodnou zemi. Za tři roky jí zorá naposledy a půjde jako kulak do kriminálu. Žena přijde o chalupu a bude nastěhována na ubytovnu. Práce v ocelárně jí zlomí. Syna zavřou za politické názory a pověsí. Čtyřicet let područí.
Rozplakal jsem se žalem tak hořkým a neutěšitelným, až jsem se probudil.
Zalednění, zasněžení
Tokugawa | 5.10.2006 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Stáli jsme u silnice mezi poli. Opodál nás stavební buňka, patrně patřící místním zemědělcům. Přes to, že byla hluboká zima, okolní krajina voněla mokrou hlínou. Všude hnědá, po sněhu ani památky. Hroudy hlíny na poli před námi voněly mokrou prstí.
Ukazoval jsem své ženě krajinu na obzoru, v ruce jsem měl rampouch, který jsem používal jako ukazovátko. Bůh ví, kde jsem ho vzal. Objížděl jsem obrys hnědých kopců a polí rampouchem a všude tam, kde jsem ruku na okamžik zastavil, se krajina začala pozvolna halit do bílé. Jakoby z rampouchu čišel tak silný mráz.
Jakmile jsem tento fakt pochopil, trvalo mi jen chvíli, než jsem celý obzor vybarvil bíle. Mrzlo až praštělo a všechno kolem nás se v tom mrazu třpytilo.
Divadlo Kámen
Tokugawa | 7.09.2006 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (4)
Když zpětně prohlížím frekvenci záznamů svých snů, jasně vidím, že po roce 2004, kdy jsem snil prakticky každou noc košatý sen, nastal v roce 2006 totální útlum. Ne že by se mi nezdálo vůbec nic, to ne. Pouze si své sny nepamatuji. Ani ťuk. Jen mlhavě tuším, že jsem snil a že to byl dlouhý sen.
Účastnil jsem se konkurzu do amatérského divadla Kámen. Jediné, co si ze sna pamatuji byla intenzivní radost, že jsem uspěl. Snad jsem se těšil na chvíle se slečnou Agátou. Snad jsem chtěl ochutnat ekologicky čistou a s láskou připravenou marmeládu z Rulíku zlomocného a Vraního oka čtyřlistého.
Sen byl jasně vyprovokován shlédnutím divadelní hry Marmeláda od divadelního spolku Kámen na letošním Jiráskově Hronově.
Pohár vína
Tokugawa | 22.09.2005 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Poslední dobou mám všeho nějak moc a sny mě, zdá se, nadobro opustily. Jen útržky útržků, které během okamžiku zapomenu...
Dívka mi podává pohár jiskrného bílého vína. Je kyselé. Sklenice se mi v ruce proměnila v lidskou stehenní kost, kterou držím hned pod horním kloubem. Kloub je pórovitý, všechno víno se do něj vsáklo. Přikládám k chrupavce rty a vší silou víno ze staré kosti vysávám...
Lyžování v létě
Tokugawa | 5.05.2005 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Byl to úžasný sen. Sjížděl jsem krásně zasněženou sjezdovku, svítilo slunce, stromy se zelenaly. Sjezdovka spíš vypadala jako obrovská bobová dráha. Sjezd mi nečinil vůbec žádné problémy, nohy jsem měl pěkně vedle sebe, boule neboule. Problémy mi činila pouze rovnováha ve směru předo-zadním. Stále jsem byl velmi zakloněn a ne a ne to vyrovnat.
Závod o novou Škodu
Tokugawa | 25.04.2005 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Ulice Panzerstrasse je prudce do kopce. Závod byl odstartován. Běžím kolem kasáren, chodník má barvu krve, bílou jsou na něm v nepravidelných rozestupech namalované příčné pruhy. Každý pruh označuje jeden typ vozu automobilky Škoda. Hned na startu stály nejstarší automobily, výš a výš jsou novější a novější typy, jak šly z výroby za sebou. Všechny ostatní závodníky jsem nechal daleko za sebou a už dobíhám na konec ulice. Vyhrál jsem.
Úplně nahoře jsou zaparkovány prototypy budoucích vozů. Naprosto mě nadchnul vůz Škoda Aquamarine. Vypadal jako kříženec mezi minibusem, hauzbotem a vojenským obojživelníkem. Za okny měl záclonky. Žádný běžec ještě nedoběhl. Chtěl jsem si Aquamarine vybrat jako cenu, ale zaběhl se mi pes, musel jsem ho jít hledat.
Velký pohřeb
Tokugawa | 21.03.2005 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Tísnil jsem se mezi smutečními hosty na velmi rozlehlém hřbitově. Několik černě oděných mužů přinášelo rakev. Byla z oranžového dřeva, velmi široká. Muži ji nesli nikoliv na ramenou, ale u pasu. Rakev byla otevřená, zakrytá pouze trochu matným průhledným igelitem. Na bíle se lesknoucím saténovém polstrování ležely ztrouchnivělé kosti. Na kostech pak celá rodina naší velmi dobré známé Hanky. Manžel, syn, bratr, matka... úplně všichni. Vypadali jako živí, i když někteří byli pochováni před dlouhou dobou. Pouze byli přehnaně nalíčeni. Na vlasech pomádu. Hanka stála vedle mne a pozorovala průvod se stoickým klidem.
Přitočil se ke mně hrobník: "Ty kosti jsem chtěl odstranit, ale rozlobil se na mne Bůh. Tak jsem je tam nechal a nebožtíky položil na ně."
Město pod sněhem
Tokugawa | 22.02.2005 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Z nábřeží vedl do Vltavy rezavý žebřík. Visel jsem na něm a bylo mi jasné, že šprušle už dlouho nevydrží. Pomalu se pode mnou uvolňovaly. Tak tak jsem stihl přeskočit na druhý, dřevěný žebřík. Kovové šprušle se ulomily a s šplouchnutím spadly do vody. Někdo mi pomohl vylézt nahoru na pevnou zem.
Vůkol bylo všechno pod sněhem. Větve stromů byly ohnuté až k zemi, musel jsem místy lézt po čtyřech, abych se žádné nedotkl. Do domů se nedalo dostat, vrstva sněhu byla příliš vysoká. Nějaká máma s dítětem přede mnou klečela a hrabala tunel. Lezl jsem do tunelu za ní, ale byla příliš rychlá. Chodba se rozdvojovala a já nevěděl, kam se dát. Ztratil jsem se.
Najednou jsem byl v bytě své matky. Dala mi dárek: auto na baterky. Ale jako vždy se jí to příliš nepovedlo, na konci ovládací šňůry nebylo žádné auto, pouze malinkatý vznětový motor.
Po dlouhé době
Tokugawa | 4.02.2005 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Velmi dlouhá doba uplynula od posledního zapsaného (a tudíž zapamatovaného) snu. Zdá se, že se do mého snového života promítají denní starosti a připravují mě o radost ze snění. Bohužel si pamatuji jen útržky, ovšem lepší útržky než nic.
Svítilo slunce a na pražských Příkopech bylo velmi málo lidí. Z dlažebních kostek sálalo horko letního dne. Dívka vedle mě mi o něčem vyprávěla. Byla asi o hlavu menší než já, trochu se podobala na Amelii z Montmartru. S černými vlasy kontrastoval bílý nátělník.
"Mohl bys jet na vodu s námi..." řekla.
Měl jsem z toho radost. To pozvání jsem nečekal. Udělal jsem stoj na rukou a utíkal v tom stoji po rukou domů. Dívka musela popobíhat, aby mi stačila, ale nakonec zmizela daleko za mnou.
Doručkoval jsem až k Prašné bráně. Všude kolem bylo spousta lidí, spíš než jako demonstrace to vypadalo na happening hippies, nebo tak něco. Protlačil jsem se doprostřed davu, všichni se tísnili kolem otevřeného kanálu. Postavil jsem se na nohy a podíval se dolů – v kanálu se mačkaly v úděsných podmínkách desítky lidí, vztahovaly ruce ke světlu v zoufalé snaze dostat se ven. Někdo přikryl kanál poklopem a poklop přelil asfaltem. Lidé uvnitř byly na věky pohřbeni...
Vždycky, když jsem ve snu nucen běžet, musím použít rukou. Zatím jsem si vždycky pomáhal rukama tak, že jsem běžel po čtyřech. Běh pouze po rukou jsem provozoval úplně poprvé. Nohama jsem se střídavě odrážel od vzduchu, jako bych jel na kole. Zpočátku jsem ze své neschopnosti rychle běžet byl zoufalý, obvykle ve snech běhám jen pokud mi jde o život. Časem jsem si ale na tento fakt zvykl a při běhu využívám ruce zcela automaticky. Běh je takový spouštěcí moment, kdy si uvědomím, že sním. Ale toto vědomí bohužel neudržím v hlavě příliš dlouho.
Dokumentární sen vol. 2
Tokugawa | 6.12.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Předchozí sen plynule přešel v další. Dokumentární náhled však zůstal zachován. Všude kolem mne byla vodní plocha. Voda opět špinavá a bahnitá. Trčely z ní nějaké větve a útlé kmínky. Držel jsem se svazku několika těch kmínků a balancoval jsem na nich, abych se nedotkl špinavé hladiny. Přeskočil jsem na další, tak tak, že jsem se nenamočil. A tak dál, skákal jsem sem a tam a nemohl jsem narazit na pevnou zem.
Střih. Dokumentární náhled zmizel. Plaval jsem ve venkovním bazénu. Voda (kupodivu) čistá. Na okraji seděla holčička, která nedávno hrála hlavní roli v pohádce Řád saténových mašlí a radila mi, jak se dostat z vody ven. Příboj mě stále odnášel od břehu. Snažil jsem se rukama zachytit betonového kraje, ale ve vodě byly nějaké černé, šedé a bílé štětinky, nemohl jsem se jich dotknout, odháněl jsem je od sebe. Vypadalo to, jako by do vody někdo oholil koberec.
Duchové
Tokugawa | 15.11.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Jdu po ulici. Potkávám lidi, kteří prochází kolem mne. Občas si mezi nimi všimnu někoho, kdo je sotva vidět, jako by byl průhledný. Vidím ho jen já, nikdo jiný.
Sleduji ty průhledné stíny – oni o mně nevědí, zřejmě mě také nevidí. Přicházím do opuštěných částí města. Domy s oloupanou omítkou, polorozpadlé ploty prorostlé plevelem... Duchové vcházejí do budovy připomínající kasárna. Jdu za nimi po ochozených schodech.
Uvnitř budovy se to průhlednými bytostmi jen hemží. Někdo jde po chodbě, někdo postává u zdi, někdo myje podlahu. Vedle tohoto ducha si klekám a sleduji ho z pár centimetrů. Je to tmavovlasá žena s vlnitými vlasy. Vytírá černobílé dlaždičky. Vůbec si mě nevšímá. Mluvím na ní, ale zbytečně.
Všimnul jsem si, že opodál v chodbě stojí normální člověk jako jsem já a sleduje mě.
Kamarádi proti kamarádům
Tokugawa | 12.11.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Stály proti sobě dvě skupiny. Staří kamarádi a noví kamarádi. Staří kamarádi byli oblečeni do maskáčů, noví kamarádi do čundrovacích hadrů tlumených přírodních barev. Byl jsem ve skupině nových. Staří po nás šli. Byla to hra na schovávanou a současně hra o život. Staří kamarádi byli ozbrojeni černými lesklými M16. Noví kamarádi neměli žádné zbraně.
Měl jsem pocit, že jsme staré setřásli, všude kolem v lese spadané bukové listí, chvíle oddychu. Otevřel jsem dlaň. Všechny tři součástky byly v pořádku a neporušené. Dokázal jsem to, zachránil jsem je. Úleva ale trvala jen chvíli, za kopcem se objevili staří. Běželi k nám.
Neutekli jsme daleko, našli nás schované pod sedadly autobusu...
Středověká diplomacie
Tokugawa | 14.10.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Škoda, že mi z tohoto snu neutkvělo v hlavě víc. Byl přesně podle mého gusta.
Velký rozlehlý hrad. V jedné komnatě vedu coby hradní pán diplomatický rozhovor se svým sousedem, zřejmě velmi mocným. Podle šatu se dá usuzovat, že je to čaroděj. Já sám jsem v plné zbroji. Nezaleknu se a nakonec mu hrdě vyhlásím válku. Diplomacie zase jednou zklamala.
Jdu do sklepení oznámit svému vojsku, že nastal čas boje. Sklepení je ale plné kejklířů a proměňovačů. Dívám se na jejich umění a přes plameny plivané polykači ohně vidím, jak jeden proměňovač poslal po dlouhém běhounu malou skleněnou kouli. Koule se vznášela asi dvacet centimetrů nad běhounem. Najednou v polovině své cesty nabobtnala a proměnila se v dítě, které vesele přiběhlo ke svému proměňovači...
Ten hrad uvnitř vypadal jako moje základní škola.
Souboj
Tokugawa | 2.10.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Tenhle sen se mi zdál první noc v našem novém bytě.
Měl jsem souboj s podstatně větším a silnějším šermířem. Vedl mi sek na hlavu. Úspěšně jsem ho vykryl, ovšem rána byla tak silná, že mě povalila a meč mi vypadl z rukou. Šermíř se napřáhl k dorážecímu úderu. Na poslední chvíli jsem nahmatal svůj meč a vrazil ho útočníkovi ze spoda do břicha...
Tím šermířem byl jeden můj zákazník, odebírající materiál na kroužkovou košili.
Uloupené želvy
Tokugawa | 29.09.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Konečně se Kájovi vyklubaly želvy. Vypadaly zvláštně – jednak byly o dost větší než vejce, jednak byly fialové, částečně průhledné. Usoudil jsem, že je musím uloupit.
Kája spal vedle v místnosti a já s několika dalšími černě oděnými lupiči kradl želví mláďata. Aby se Kája nevzbudil, tak jsme museli nechat téct vodu, to Káju uklidňuje. Voda tekla do umyvadla, které nemělo odpad. Pod umyvadlem stála vana, do které voda odtékala. Přivázali jsme lano k nábytku a velmi tiše slézali oknem pryč.
Bitka na nože
Tokugawa | 8.09.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Setkal jsem se se starým dobrým kamarádem Michalem. Najednou na mne zaútočil svým nožem. Cítil jsem, jak mi studené ostří zaskřípělo na zápěstních kůstkách. Bolest to byla taková, až jsem se po probuzení divil, že ruku nemám pořezanou. Než jsem pochopil co se vlastně děje, opsal jeho nůž oblouk a rozřízl mi kůži na hlavě.
Třetí útok by byl jistě smrtelný. Musel jsem něco udělat... Naprosto nečekaně se mi podařilo šiho nage, zlomil jsem Michalovi ruku v lokti a bodl ho jeho vlastním nožem. Zranění bylo smrtelné.
Kolem se začal srocovat dav. Stál jsem opodál, jako by se mě to netýkalo, dokonce jsem měl pocity viny, i když napadený jsem byl vlastně já. Pak se ale všechno změnilo. Prošel jsem davem ke kamarádově mrtvole a vytáhl z něj nůž. Mám na něj právo. Je to můj nůž...
Říční taxi
Tokugawa | 6.09.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Cestovali jsme s Gaiou po cizím městě v říčním taxíku. Řídil ho můj tchán, Gaii táta Kája. Kajuta byla uzavřená, venku bylo šedivo, řeka se vzdouvala mohutnými vlnami.
Kája prudce otočil kormidlem a zajel mezi piloty pod nějaký dům. Všiml jsem si, že zatímco levými okny byla stále vidět hladina, pravá okna už byla zalita vodou. Jako kdyby byla hladina řeky nakloněná. Podíval jsem se před nás právě v okamžiku, kdy stěrače přestaly ten nápor vody brát a přes člun se převalila obrovská vlna. Byli jsme pod hladinou.
Kája nám vysvětlil, že město je sjízdné jedině díky tomu, že se tu jezdí pod vodou. Nebyl to moc příjemný pocit...
Aneta Langerová a toaletní potřeby
Tokugawa | 30.08.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Zvláštní. Tak dlouho po soutěži a mně se o některých soutěžících stále ještě zdává...
Chalupa u Boba. Šel jsem se umýt do koupelny. Zajímavé, že místo koupelny jsem si k této činnosti vybral sklep. Ale budiž. Vešel jsem tedy do sklepa, vlhké zdi, klenutý strop, chlad. Ve sklepě se svítilo, stála tam před zrcadlem Aneta Langerová a myla se.
Zapředli jsme hovor a bavili se jako dva staří kamarádi. A co já vím, třeba jsme byli. Všude okolo nás byly balíky s toaletním papírem, vložkami, mýdla a tampóny, vatičky a šampóny na vlasy, sprchové gely... Skoro jako ve skladu. A na všech byla vyfocená Aneta. Vidím ten design pěkně před sebou... Bílý obal se zeleným břečťanem a do toho Anetina usmívající se tvář s mahagonovým přelivem...
Jawa Pérák
Tokugawa | 20.08.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Prošli jsme s tátou nějakým tržištěm, možná to byla pouť, a dostali jsme se do autoopravny. Vlastně to byla garáž, ve které se povalovala spousta předmětů a nářadí běžného pro servis. Táta ukázal na plachtu u zdi. Sundal jsem ji a pod ní stála o zeď opřená Jawa Pérák – můj dávný sen. Byla černo stříbrná a trochu potlučená, ale nic jsem si z toho nedělal. S tátou zvládneme opravit cokoliv. Trochu mi vadilo, že nemám na větší kubaturu než 50 cm3 papíry, ale to je jen detail...
Střelba
Tokugawa | 6.07.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
...Proti mě stál voják. Mohlo mu být tak pětačtyřicet. Černé, krátce střižené upocené vlasy, do hněda opálenou pleť. Zelené hadry obalené bahnem. Zvedl pušku a zamířil mi do tváře. Ústí hlavně se černalo ne dál než dva metry přede mnou. Vystřelil...
...Stačil jsem uhnout...
Testování strojů na vodu
Tokugawa | 1.07.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Seděli jsme v pramici a stará paní mi ukazovala strojky na výrobu vody. Vhodné například do pouště. Jeden z nich vypadal jako malinkatý kotlík na trojnožce. Akorát do dlaně...
...Najednou jsme byli na rozlehlé zelené louce. Paní mi ukázala, jak strojek funguje. V kotlíku je třeba rozdělat oheň a nechat nad plamenem dlaň tak dlouho, dokud nezačnou černat prsty. Pak je třeba kotlík zakrýt molitanovým víčkem, uprostřed kterého je díra. K díře se přiloží ústa a začne se sát tak silně, až začnou z molitanu prýštit kapky vody...
...Opět střih. Stáli jsme na vyvýšeném ochozu. Paní ukazovala na fontánu dole pod námi a ptala se mě, co vidím. Zamyslel jsem se a soustředil se na fontánu. Její okraje vypadaly jako mořský příboj. Ne, to byl mořský příboj...
Šatny na koupališti
Tokugawa | 29.06.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Šatny nebyly právě luxusní. Kovové skříňky jako v nějaké šatně ve fabrice, zelený lak na mnoha místech oprýskal, dvířka byla pokroucená. Šatnu matně osvětlovaly zářivky, z nichž většina nesvítila a z té svítící menšiny většina blikala. Šatna byla obrovská, nedohlédl jsem konce.
Horko těžko jsem našel svou skříňku označenou číslem 56. Hned naproti mně stála u skříňky Radka, moje dětská láska ze základní školy. Šatna byla očividně společná pro muže i ženy. Radka se mnou klidně konverzovala jen v rouše Evině a nečinilo jí to sebemenší problém. Vedle mne měl skříňku Tomáš, další spolužák ze základky.
Po koupání už všichni odešli, jen já nemohl najít svou skříňku. Nakonec se mi to podařilo. Oblékl jsem se a měl se k odchodu. Šatnářka mě ale poslala zpět pro zámek s klíčem, který jsem ve skříňce nechal.
Na chodbě seděly tři malé holčičky, mohlo jim být tak šest sedm let. Zaujaly mě a přisedl jsem k nim. Holčičky recitovaly básničky, které složily.
Do sloupku z tvého Wall Streetu
zabalím si
kytici fialek...
Ponurý sen
Tokugawa | 28.06.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Tento sen, to jsou fragmenty z fragmentů. Nepamatuji si nic konkrétního, jen útržky kladené za sebou chronologicky.
Ulice, temné, šedé a oprýskané, byly plné žebráků. Končetiny ovázané špinavými a smradlavými hadry, nářek a natažené dlaně. Někteří byli velmi dotěrní, sápali se po mně, prskali mi do tváře. Obnažil jsem svou katanu, kterou jsem držel v levé ruce. Její ostří bylo dřevěné. V pravé ruce jsem měl tanto. Čepel z oceli. Blýskala se v šeru okolních domů. Neodbytné žebráky jsem sekal hlava nehlava. Dřevěná katana se zakusovala hluboko do jejich ovázaných pahýlů. Rány kupodivu nekrvácely...
...Počasí bylo pochmurné, na obloze se převalovala šedočerná oblaka, pršelo. Známý ze Slovenska mě vezl svým černým vozem. Vedle mě seděla jeho přítelkyně. Automobil pamatoval aspoň sedmdesát let. Na první pohled to byl krásný veterán, ale na pohled druhý jsem si všiml, že střecha byla ze sololitu stejně jako stěny, sololit byl rozmáčený a u okrajů se drolil, sklo v oknech drželo jen díky izolepě a rudý samet, kterým byla potažena sedadla, byl prošoupán a lezla skrz něj ven sláma. Známý i jeho přítelkyně byli velmi bledí...
...Zastavili jsme na Slovenské straně hranic u hřbitovní zdi. Stály tam zaparkované samé staré vozy, všechny černé. Obcházel jsem náš automobil a prosil známého, kdyby se někdy svého vozu chtěl zbavit, ať si na mne vzpomene. Jeho přítelkyně se stále držela u mne. Černé vlasy rozevláté bouří ostře kontrastovaly s bílou pokožkou...
...A opět jsme byli v tlačenici lidí, tentokrát to nebyli žebráci, ale stánkaři. V každé uličce oprýskyného města, kde domy neměly omítku a skla v oknech, se prodávalo něco jiného. Některé ulice byly úplně prázdné. Známého přítelkyně mě držela kolem pasu. Jemu se to nelíbilo a já se jí tedy snažil vykroutit. Nešlo to. Bílá paže mě objímala železnou silou. Její bledá tvář na známého cenila zuby a on jí to oplácel hojnou měrou. Na mne se usmívala...
Rozchod
Tokugawa | 21.06.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Po dlouhé době noční můra se vším všudy. I když prožitý děs nebyl prvoplánový, ale velmi niterný...
Noc. Uprostřed noci ozářený fotbalový stadion. Uprostřed stadionu dvě lavice sestavené z černých a bílých sedadel. Černá, bílá, černá, bílá... Lavice byly upevněny na teleskopických nohách asi deset metrů vysoko. Na každém sedadle seděl jeden finalista soutěže Česko hledá SuperStar. Nalevo muži, napravo ženy. Stál jsem dole u kovového žebříku a měl se rozhodnout, jestli se přisednu k mužům, nebo k dívkám. Vybral jsem si dívky a začal stoupat vzhůru. Když jsem se usadil na svou sedačku, začala se lavice zdvihat. Výška to byla závratná, stadion pod námi vypadal jako malý zelený obdélníček obklopený černou tmou. Jedna z dívek se ke mně naklonila a povídá: "Stejně je ti manželka nevěrná s nějakým rusem. Lukašovičem."
Náš byt byl postaven z různobarevných plastových dílků. Na způsob stavebnice pro děti do tří let. Všechno vypadalo velmi barevně a velmi dětsky. Manželka přišla domů. Na mou otázku, kde byla, se začala všelijak vykrucovat. Když jsem jí řekl, že vím, že byla s Lukašovičem, přestala zapírat. Křičel jsem na ni, že teď konečně chápu ty její věčné esemesky a praštil jsem jejím telefonem o zem takovou silou, až se rozlétl na několik dílů. Jímal mě strašlivý vztek, nebyl jsem dalek ženu uhodit.
Potom mě ale přepadl nevyslovitelný smutek. Plakal jsem, že přijdu o dcerku, na kterou jsem si velmi zvykl, vyhrožoval jsem přes clonu slz, že zůstane u mne, že ji manželce nikdy nesvěřím a hned jsem volal své matce, aby dcerku nikomu nevydávala, dokud si pro ni nepřijdu sám. Překvapilo mě, že moje matka o Lukašovičovi věděla. Taková potupa – rusák! Nakonec jsem pochopil, že dítě patří k mámě a že mi nezbyde vůbec nic.
Můj žal byl tak silný, až jsem se z tohoto hrozného snu probudil a děkoval bohu, že to byl jen sen.
Koňské placky
Tokugawa | 9.06.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Kdesi na výstavě či v divadle nebo podobné kulturní akci. Vysoké stropy, křišťálové lustry, schodiště potažená suknem, obrazy ve zdobených rámech.
U baru nám byly nabídnuty Koní oči, což byly placky. Ještě jsme si mohli vybrat, jestli chceme mrtvé nebo živé, podle postupu výroby. Mrtvé byly dělané z mrtvého koně, živé z živého. Zatím jsme si s manželkou nedali žádné.
Po představení jsme se vrátili pro placky. Chtěli jsme ochutnat oba druhy. Jenže v hale vládl strašný zmatek. Obrazy byly rozřezané a vytrhané z rámů, lustry se válely v hromadách střepů na zemi a mezi tím vším rozházené a pošlapané Koní oči.
"Vandalové..." povídá nám jedna ze sloužících, "všechno zničili."
Město zla
Tokugawa | 7.06.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Šli jsme čundrem po Čechách, až jsme se dostali k nějakému městu. Nejsem si jist, ale bylo to nejspíš Brno. Stáli jsme na jeho kraji u rozcestníku a nevěděli kudy dál. Vyndal jsem mapu. Na západ od města mě upoutalo malé šedivé kolečko, které zakrývalo kartografické informace pod ním. Čím déle jsem se na kolečko díval, tím lépe jsem rozlišoval detaily. Kolečko se značně zvětšilo, až byl rozeznat obrázek černého a děsuplného hradu, černé věže, netopýři, rudě svítící lomená okna... Rozeznal jsem i název Berrenhouse. Bylo jasné, že tam musíme jít a to zlo smazat s povrchu zemského.
Procházeli jsme Brnem, ale nikterak jsme do Berrenhouse nespěchali. Svítilo slunce, ale nebe nad hradem bylo temné. Stavili jsme se v nějaké hospodě na jídlo. Obsluhovala nás mladičká servírka, mohlo jí být kolem 13 nebo 14 let, spíš méně. Byla milá. Objednali jsme si a servírka zmizela v kuchyni.
Dlouho se nic nedělo, čekali jsme na jídlo, když tu jsme z kuchyně zaslechli dívčí křik a pláč. Vtrhli jsme tam. Majitel hospody se snažil servírku znásilnit. Dva z nás ho od ní odtrhli. Sebral jsem z plotny těžký litinový pekáč s masem a začal tlouct majitele do hlavy tak dlouho, dokud neztratil vědomí. Byl bych ho zabil, kdyby mě z něj nesundali. O dívku se někdo postaral.
Jak to dopadlo s Berrenhouse nevím, asi tou námahou s litinovým pekáčem jsem se příliš brzy probudil...
O lese, zvěři a platební kartě
Tokugawa | 1.06.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Stál jsem na lesní cestě. Vzduch voněl jehličím, slunce vrhalo mezi větvemi zlaté odlesky. Opodál byla obora. Zaslechl jsem dupot a ohlédl se. Kolem mne se hnalo stádo jelenů a laní. Jelenů a laní? Ale ne, vždyť to jsou koně Przewalského. Kde se tu berou?...
...A proč mi pořád ten bankomat vrací kartu? Jasně jsem na ní zatrhl možnost PLATIT. Nechci VYBÍRAT. Ta technika. Jeden má zlatou visu a stejně mu to k ničemu není...
...A zase ty koně. Už podruhé...
Na čundru
Tokugawa | 28.05.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Měl jsem během posledních dvou nocí krásné sny. Ale v podstatě si je nepamatuji. Vím jenom, že byly krásné, protože jsem se probudil ještě dřív, než mi zvonil budík a bylo mi fajn...
...Byli jsme s Gaiou na čundru. Šli jsme na naše tradiční místo, ale cesta byla nějaká jiná. Nepoznával jsem ji a to mě fascinovalo. Rozhodli jsme se, že půjdeme každý jinudy, a tak jsme se rozdělili...
...Vypadalo to, že na lesní cestě před nedávnem pracovala těžká technika, všude samé jámy a výkopy, hlína smísená s jehličnatými větévkami a šiškami, kaluže vody... Občas jsem zahlédl Gaiu na cestě o kus výš. Došli jsme do vsi, kterou jsem si pamatoval malebnou a zalitou sluncem. Teď byla tak rozkopaná, že to spíš vypadalo, že se tudy přehnala válka. Domy polorozpadlé, samé výkopy, nedalo se ani pořádně jít. Zahnul jsem doleva, směrem ke Gaie. Našel jsem jí v nejhlubším výkopu, ze kterého se nemohla dostat, a tak si tam rozložila spacák a lihový vařič a chystala se večeřet...
...Nakonec pro nás přiletěl vrtulník, kterým jsme odlétli na určené místo. Pod námi krásně ubíhala zvlněná travnatá země s bílými balvany. Opět svítilo slunce...
Finále SuperStar
Tokugawa | 7.04.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Velmi jsem spěchal. Finále SuperStar začíná za pár minut a já jsem rozhodnut vyhrát. Nesmím zmeškat. Závěrečné kolo soutěže se pořádá v mé základní škole, mám to jen pár minut chůze...
...Vyběhl jsem z domu, běžím kolem kasáren dolů z kopce, když tu si uvědomím, že jsem si nechal doma všechny důležité věci, obzvlášť zápisník na biologický kroužek, kde jsou zaznamenány všechny mé pěstitelské úspěchy...
...Vybíhám zpět celý kopec, míjím nějakého dědu s holí, který se mi pořád plete pod nohy, jako by nevěděl, jak moc spěchám. Po schodech všechna tři patra a konečně jsem doma. Koukám, že máma už je tu taky...
...Chce mi udělat večeři. Ne díky, strašně spěchám. Letmý pohled do dřezu mi prozradí, že máma zase nenalila vodu pro mého mloka, který si trůnil napůl vyschlý na listech vodních řas. Pustil jsem studenou vodu a počkal, až bude dřez i s mlokem plný vody...
...Popadl jsem zápisník, oblečení a svačinu a chystal se vyběhnout ven. Máma sundala ze skříně sklenici na zavařování, ve které dřív byly nějaké květiny. Jenže se jim nevyměňovala voda, a tak květiny uhnily. Sklenice byla plná hnusné slizké zelenkavé vody s torzy stonků. Ptala se mě, jestli to má vylít. Prohlédl jsem si obsah sklenice a najednou se mi zdálo, že to vypadá jako japonská zahrada s bambusovým hájkem. To zase bude na zápis do mého biologického zápisníku. Ne, nevylejvej to, vždyť je to krásné...
Dětské pojetí války
Tokugawa | 16.03.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Šel jsem po ulici před svou základní školou a viděl jsem tři malé kluky, jak si hrají na vojáky. Na hlavách měli přilby a v rukou klacky jako zbraně. Oblečeni byli typicky dětsky: kraťasy s kšandou, pruhovaná trika..
Bez mrknutí oka mě přizvali mezi sebe. Dostal jsem přilbu a klacek. Ve svém zeleném parkeru jsem vypadal daleko vojenštěji než oni. Pohyboval jsem se přískoky mezi auty zaparkovanými na jedné straně chodníku a živým plotem na straně druhé. Přestože mě hra pohltila, udržoval jsem si stále nadhled dospělého.
Proti nám tlačila nějaká maminka kočárek, který vypadal jako nákupní košík. V něm seděl další kluk v kraťasech a pruhovaném triku. Očividně náš nepřítel. Moji kluci se k němu nepozorovaně dostali a namířili na něj klacky. Nezbylo mu než se vzdát. Za trest se musel v sedě z nákupního košíku vyčurat...
Spolužačka panna
Tokugawa | 11.03.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (1)
Z předchozího snu mě probudil pláč našeho miminka. Když jsem zase usnul, navázal jsem na školní prostředí tímto snem...
Můj spolužák Radek H. z průmyslovky mi ukazoval, jaký dárek má pro svou holku, spolužačku Radku Š., pro změnu ze základní školy. Otevřel krabici a v té byl dort s růžovou polevou ve tvaru srdce. Na dortu bylo krémem napsáno Radka – panna.
Řekl jsem mu, jestli si nemyslí, že to Radka vezme jako urážku a on mi odpověděl, ať se neobávám, že ví co dělá.
Zvláštní, jak se mi spojila základka a průmyslovka ve dvou lidech, kteří se jmenují Radek a Radka...
Ve škole
Tokugawa | 11.03.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Byl jsem žákem základní školy. Seděl jsem v první lavici u dveří. Po parketách něco zašustilo a ťuklo mi do židle. Po podlaze přijelo nějaké psaníčko. Zvedl jsem ho.
"Copak to tam máš?!" zaslechl jsem přísný hlas naší učitelky. "Přečti nám to!"
Vstal jsem celý vyděšený a začal číst. Najednou jsem ale nedržel psaníčko, ale třídní knihu a četl jsem rozlučkový projev naší učitelky, která odcházela z naší školy. Nebyl to ale obyčejný projev. O učitelce tam bylo mluveno hanlivě, byly tam popsány všechny její křivdy na nás.
Každý si myslel, že to psal někdo z nás, jen já věděl, že to skutečně napsala naše třídní a že mi to podstrčila, abych to přečetl. Projev končil slovy: Vaše megera třídní. Nemohl jsem to přečíst, styděl jsem se. Přečetl jsem nakonec: Vaše máma...
Utopenec
Tokugawa | 11.03.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
...našli jsme u břehu utopence. Rozhodli jsme se, že ho pochováme. Položili jsme ho do vykopaného hrobu a teprve tehdy jsem si utopence mohl prohlédnout. Vypadal podivně, téměř nelidsky. Byl průsvitný jako medůza, oční důlky byly veliké, že by se do nich vešly tenisové míčky, kůže měl odloupnutou přes půlku obličeje.
Nebál jsem se, ač byla tma, kolem samé hrobky, věže a kovové ploty s bodci. Zajímal mě jen ten umrlec...
Zatopený zámek
Tokugawa | 1.03.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Tento sen byl poněkud výjimečný. Jednak jsem snil o místě, které jsem ve snu už dvakrát navštívil a jednak jsem si to ve snu uvědomil...
Kdesi na pokraji Českého ráje jsem koupil pozemek. Cíp u staré silnice, lemované alejí. Pozemek měl tvar kosy a byl obehnán plaňkami z prohnilého starého dřeva. Takový ten plot, co se za ním skrývá napůl udržovaná a napůl neudržovaná zahrada plná pokroucených jabloní.
Do špičky kosy jsem nanosil všechny pískovcové balvany, čímž jsem uvolnil střed pozemku na políčko. Rostla na něm kapusta. V levé části stály ovocné stromy.
Přivedl jsem Gaiu, aby se podívala, jaký krásný pozemek máme. A aby viděla, na jak krásném je místě. Šli jsme se podívat dál po opuštěné silnici, až jsme se dostali hluboko do lesa mezi pískovcové skály. Uprostřed nich stál renesanční zámek. Chtěli jsme si ho prohlédnout, ale ať jsme vešli kamkoliv, všechny místnosti byly zatopeny špinavou vodou, ve které plavaly trosky nábytku.
Dostali jsme se na terasu s občerstvením. Kolem bílých stolků seděly místo lidí bílé figuríny s velmi výraznýma očima. Skrz pobořené zdi a skrz větve stromů vrhalo slunce na přízračnou scenérii blikotavé paprsky. Slunce, stín, slunce stín...
V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že jsem na tomto zatopeném zámku už dvakrát ve snu byl a řekl jsem si, že se musím vrátit pro fotoaparát, abych měl důkaz až se probudím...
Brodění
Tokugawa | 17.02.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Je to zvláštní. Narozením dcery jakobych přestal úplně snít. Občas si pamatuji fragmenty fragmentů, vyznat se v tom nedá a nebo jen stěží...
Krajina někde na horách, jasně zelená mokrá tráva, slunce, přede mnou průzračné horské pleso. Vedu svou třímesíční dcerku za ruku. Abychom mohli jít dál, musíme přebrodit přes vodu. Držím Andulku pod paží a nesu jí chladnou čirou vodou. Andulce kouká nad hladinu jen hlava a moc se jí to líbí, směje se a mává ručkama. Na protějším břehu nás už čekají nějací usměvaví lidé...
Spatřuji zde přímou analogii s křestem nebo se stavem klinické smrti.
Mrazivý sen
Tokugawa | 12.01.2004 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Tento sen se mi zdál na čundru v krušných horách. I když by bylo lepší nazývat ho mikrosnem, neboť jsem zimou vlastně téměř vůbec nespal...
Chceme jít s klukama do restaurace. Uprostřed zasněžené pláně je v zemi malý poklop. Sotva se protáhneme. Dole pod zemí nás chytají dva číšníci a diví se, že chceme pít a jíst. Obklopí mě tři servírky: blondýna, černovláska a zrzavá. Říkají mi, že se nevaří, protože je venku takový mráz a i tady je zima, takže žádné hosty nečekají. Abych jim věřil, tak si všechny svlékly blůzku a ukazovaly mi prsa hustě pokrytá husí kůží.
Probudil jsem se zimou...
Královnin bodyguard
Tokugawa | 24.11.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Barokní prostory byly plné lidí ve společenských šatech. Chystala se audience u královny. V jedné místnosti měli ochránci královny schůzku. Rozebírali se detaily ochrany a tak podobně. Královna byla ve spěchu, pobíhala mezi námi v negližé.
Zaujali jsme místa mezi lidem v audienční síni. Napětí vrcholilo. Konečně vešla královna. Byl jsem překvapen, neboť královna byla velmi nevkusně oblečena. Zrzavé kudrnaté vlasy částečně kryl bílý závoj. Královna měla bílou halenku a modrou sukni s volány nad kolena. Na nohou tmavé silonové punčochy. Všichni v sále při královnině vstupu zmlkli, nikoliv ale úctou, nýbrž překvapením nad jejím zjevem.
Královna předstoupila až těsně k první řadě lidí. S povytaženým obočím se na nás zahleděla, zatleskala a teatrálním gestem nás vybídla k potlesku. Lidé se váhavě roztleskali. Poté královna odešla.
Jeden bodyguard od nás poněkud poblednul a já ho podpíral, aby neomdlel. Sál se mezitím vyprázdnil. Zbyli jsme jen tři. Bodyguard v mrákotách, já a ještě jeden podpírající ochránce. Najednou jsem si všiml, že podpírám sám někoho úplně jiného. Posadil jsem ho na židli a odešel za ostatními.
Sovětské písně a kozlí souboj
Tokugawa | 7.11.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Zvláštní, že jsem ve snu zpíval rusky zrovna dnes – 7. listopadu...
Účastnil jsem se nějaké konference, jejímž tématem bylo násilí na malých dětech. Byl jsem spolu s ostatními ubytován v malém zámečku, který sloužil také jako hotel pro významné hosty, prezidenty, velvyslance a tak.
Odcházím se skupinkou lidí někam ven, asi si povyrazit do města, když vidím, jak přímo před hotelem stojí dlouhá limuzína, má stažené zadní okénko a někdo podává ven sladkosti hloučku holčiček, které jsou v chumlu kolem okna. Limuzína má vpředu jamajské vlajky.
Přemýšlíme, jak to těm zhýralcům překazit a mne napadá začít zpívat sovětskou hymnu a tím je vyplašit. Nemohu si ale vzpomenout a zpívám: Pust vsegdá búdět sólnce...
Limuzína kupodivu odjíždí. Za zpěvu sovětských písní vpochodujeme do města. Před námi je náměstí zasněžené asi do metrové výšky. Od okraje ku středu se táhne krvavá stopa. Nevypadá to ale nijak divoce, protože krev má barvu kari omáčky. Dokonce v ní lze kari rozeznat. Uprostřed náměstí se perou dva kozlové, jeden veliký, druhý malý. Třískají do sebe rohy, hlava nehlava.
Ten velký kozel je ona osoba z jamajské limuzíny, ten malý je někdo trpící spravedlivým hněvem. Mám dobrý pocit, že velký kozel dostane na frak. Opak je pravdou. Kari krev vytéká z malého kozla. Doplazil se k nám. Vidím, že žízní a chci mu dát napít. Nemám ale co. Jediné co mě napadá je mléko z prsu. Vyhrnu si svetr a kozel se přiblíží k mé bradavce už téměř nadosah. Když ale spatřím takhle zblízka jeho zuby, ucuknu a napít mu nedám. Mám příliš velký strach...
Lyžování s Oťuldou
Tokugawa | 6.11.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Dnes se mi znovu zdálo o lyžování. Je to zvláštní, když uvážím, že se mě tento sport příliš netknul. Vlastně ani není o čem psát, protože jsem celý sen prakticky hned zapomněl. Utkvělo mi v hlavě pouze to, že jsem se na sjezdovce proháněl s Oťuldou a že měl Oťulda pěkné červené oteplovačky...
Bitva
Tokugawa | 3.11.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Účastnil jsem se jako pozorovatel rozsáhlé středověké bitvy – dobývání jakéhosi hradiště. Údernou sílu rytířstva představovali Lopo, Barbar, Lami a Zdenál. Všichni ode mne měli drátěnou košili a byli oblečeni v barvách modré lišky: v modré a bílé. Oni jediní byli uniformovaní. Vpodstatě se bojů neúčastnili, jen pokaždé pospolu postávali jako čtyři mušketýři.
Bitva se jednu chvíli zdála obrovská, jindy jsem měl pocit, že sleduji dětskou hru s cínovými vojáčky. Pamatuji se, že obléhatelé otrávili obráncům studnu nějakým červeným roztokem. Bohužel se ale roztok dostal i do studny obléhatelů.
Mont Blanc
Tokugawa | 3.11.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Bylo mi ctí vystoupat podvakráte na Mont Blanc. Respektive jednou, neboť po druhé jsme to s manželkou museli vzdát 400 výškových metrů pod vrcholem...
Ve snu jsem si vrcholovou cestu pamatoval dokonale. Radoval jsem se, protože jsem byl plný síly a elánu. Nepociťoval jsem nic z toho, co posledně. Žádná únava z nedostatku kyslíku, žádný hlad, žádný mráz...
Gaia šla za mnou. Vyběhl jsem na vrchol a zase seběhl k manželce a vyšlapával jí cestu. Poskakoval jsem samou radostí jako janek. Konečně také Gaia uvidí svět ze střechy Evropy!
Přechod Labe a rychlost vrtulníku
Tokugawa | 23.10.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Seděl jsem v restauraci kdesi u řeky v Ústí nad Labem. Nevím už, kdo tam byl se mnou. Povídám, že si nevzpomínám, kdy bylo v Labi tak málo vody, že by se dalo přejít suchou nohou. A hned jsem to také udělal. Bez problémů jsem po vymletých bílých kamenech přešel na druhou stranu. Voda téměř nebyla vidět...
...Nutně jsem potřeboval změřit rychlost letu vrtulníku. V zemi byly v pravidelných rozestupech zapíchané železné tyče, nahoře rozštípnuté. V každém rozštěpu byl zasunut střelecký terč. Vrtulník prolétal středy terčů. Měřila se doba mezi průlety jednotlivými terči...
Zasněžená horská krajina
Tokugawa | 20.10.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Nevím už, o čem konkrétně sen byl. Ale vím, že krajina, ve které se odehrával, se mi snila už mnohokrát... Pamatuji si, že...
...jsem stál frontu na poště. Místnost vypadala jako čekárna na nádraží, v rohu hučela kamna na dřevo. K několika okénkům vedlo několik front. Lidé byli oblečeni chudě, ale teple. Jejich oblečení mi připomínalo oblečení obyvatel ČSSR někdy v padesátých letech minulého století. Těžké šedé kabáty, holiny, šátky a placaté čepice, beranice. U okýnka se vydávaly teplé bramboráky.
Ještě pár snů z této krajiny a budu ji moci zmapovat. Už jsem tam lyžoval, projížděl autem, procházel městečkem...
Stovky samurajů
Tokugawa | 11.10.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Dnešní sen s největší pravděpodobností navodila upoutávka Tarantinova nového filmu Kill Bill.
Prchal jsem pře davem samurajů s obnaženými meči. Všichni byli oblečeni do černých hakama a šedých kimon. Utíkal jsem ve své základní škole, měl jsem výhodu znalosti prostředí. Vyběhl jsem před školu a zamířil zadem na školní pozemky a hřiště. Samurajové za mnou. Najednou se objevila velká skupina i přede mnou. Nadběhli mi a já nemohl jinak, než znovu vběhnout do budovy.
Samurajové mě zahnali do ředitelny. Ředitelna byla úplně prázdná. Stál v ní můj zaměstnavatel a vyčítavě na mě hleděl...
Stavitel lodí
Tokugawa | 5.10.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Ležel jsem v lodní kajutě na rozměrném lůžku s krásnou cikánkou (turkyní, arabkou...) Dívka měla na sobě černý průsvitný oděv z jemného hedvábí, čelo jí lemovala zlatá cingrlátka. Spala. Vím, že až loď odpluje, nechám dívku v přístavu.
Když k odjezdu konečně došlo očekával jsem, že cikánka poběží po molu za lodí, vždyť už se mi tento sen jednou zdál a tehdy běžela. Tentokrát bylo molo prázdné. Najednou jsem to byl já, kdo běžel za lodí. V poslední chvíli jsem skočil a dopadl na záď lodi. Z okýnka pode mnou slyším hlas kapitána, jak někomu sděluje, že jsem to já, ten stavitel, co vyprojektoval Titanic...
Tento sen se mi nikdy dříve nezdál.
Jablečná přestřelka
Tokugawa | 24.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Předvčerejší noc byla skutečně bezesná, neboť jsem v očekávání narození potomka téměř nezavřel oko. Zato ze včerejška na dnešek, kdy jsem únavou konečně omdlel do postele, se mi zdála věc.
...Zelená louka od obzoru k obzoru. Uprostřed louky stojí dřevěná lavička, jako v parku. Všude kolem lavičky jsou haldy jablek. Po louce všelijak postávají nebo se procházejí různé osoby. Občas seberu jablko a po někom ho hodím. A on po mě. Ze začátku to vypadá jako hra s nějakými skrytými pravidly. Jako hra to ale už nevypadá, když po mě začnou jablka házet všichni naráz. Nestíhám uhýbat a jablka prší ze všech směrů...
Sen o Tangerovi
Tokugawa | 22.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
V dobách dávno minulých jsem se přes internet seznámil s rodinou Tangerů. Respektive s paní Y. Tangerovou, malou V. Tangerovou a přes ně jsem se dvakrát či třikrát setkal i s Tangerem.
...Na konci Koněvovy ulice, kousíček od křižovatky se Spojovací, jsem vešel do malého obchůdku s DVD. Obchod patřil Tangerovi. Okolo stěn stály police s filmovými tituly. Místnost byla rozdělena mnoha skleněnými příčkami. Prohodil jsem s Tangerem několik vět. U pokladny seděla jeho matka...
...Byl víkend. Trávil jsem ho s Gaiou u Tangerů na chalupě. Nádherné staré stavení, mnoho přilehlých hospodářských budov, před chalupou zatravnělý plácek, mezi ostatními staveními další taková místa. O tomto stavení se mi zdálo už poněkolikáté. Vím, kde je tam mlýnský náhon, kde studna... Nebyli jsme tam sami. S námi se pobytu účastnili lidé kolem Berušky a spol.
Probudil jsem se ve staré posteli pod modrobíle pruhovanou duchnou a šel na záchod. Zabloudil jsem na zatravnělé místo kdesi mezi hospodářskými budovami. Tangerova matka tam okopávala růžové keře.
"Vy se znáte se synem?" optala se mě.
"Ano, vlastně víc s jeho ženou," odpověděl jsem, "vašeho syna jsem lépe poznal až teď."
"Se snachou?" zašeptala Tangerova matka a položila svazek růží pod kamennou desku zapuštěnou v bílé zdi.
Přečetl jsem si nápis:
Zde leží Y. Tangerová a V. Tangerová.
Odpočívejte v pokoji.
Vinohrad a hřbitov
Tokugawa | 21.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Kopcovitá krajina. Stál jsem v jednom prudkém kopci u pozemku ohraničeném starou zdí. Vypadalo to jako hřbitov. Vešel jsem dovnitř. Svah byl rozdělen na jakési schody. Na hraně každého stála řada starých stromů. Asi lip. Hovořil jsem s šedivým mužem ve slaměném klobouku. Říkal mi, že to tu kdysi koupil a udělal si zde vinohrad. Ještě jednou jsem se na pozemek pozorně podíval. Za každou řadou stromů se táhla řada vinných stromků, mezi nimiž sem tam vykukoval starý náhrobek. Pod svahem, lépe řečeno pod jeho povrchem, se táhl rozměrný kinosál.
Sešli jsme dolů, až k vinařovu domku. Byl jsem svlečen do půli těla a v horkém slunci jsem vinařovi pomáhal s prací. Vyrušil mě hlasitý zvuk motoru. Po cestě se k nám blížil obrovský bombardér, který nebyl schopen letu, a tak ho převáželi po vlastní ose. Všechny vrtule se mu točily. Mezitím se seběhlo celé vinařovo hospodářství a všichni jsme jen bezmocně sledovali, jak křídlo bombardéru krájí zeď, bránu i vinařův domek. Řez byl čistý jak po ostrém noži. Domkům na druhé straně cesty se nic nestalo a mě napadlo, že až pojede bombardér zpět, rozkrojí zase jejich zdi. Jakoby měl jen jedno křídlo na pravé straně trupu...
Vrata od vinice byla rozbořena. Vinařovi utíkala drůbež i hospodářská zvířata. Pomalým krokem odcházel i jeho přihlouplý posluha. Snažil jsem se vrata zavřít, ale obě jejich křídla jen bezvládně visela ve veřejích. Vinař přišel a obě poloviny k sobě přitáhl silným magnetem. Zbytek snu jsem hlídal hloupého posluhu, aby nepřelezl překrojenou nízkou zeď a neodešel...
Pište to hráběma!
Tokugawa | 17.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Hospoda hučela davem. Obsadili jsme dva velké stoly. Michal pil jako nezavřený a neustále volal na servírku: "Pište to hráběma!" Když došlo na placení, začaly zmatky. Jeden stůl měl psáno jen pití, druhý stůl jídlo. Divil jsem se, protože jsem tomu systému nerozuměl. Silva mě usadila, ať se o to nestarám, příště že to bude naopak...
Odešel jsem na záchod. Se mnou se zvedla ještě Ilona, že jde také. Najednou jsme byli uprostřed rozkvetlé louky před malou, skleněnou budovou. To byl záchod. Společný pro kluky i holky. Nikde mušle, nikde mísa. Uprostřed stavby byl černý mramorový stupínek. Potřeba se z něj dělala rovnou na podlahu. Ilona si vedle mne bez rozpaků vykasala sukni a ve stoje se vymočila. Já nemohl. Chtělo se mi na velkou, ale nemohl jsem. Vadilo mi, že je tam se mnou žena a že je toaleta ze skla. Kdokoliv se na mne mohl dívat. Zajímavé bylo, že Ilona, žena, stála a já, muž, seděl na bobku.
Padla noc. Stáli jsme s Ilonou před dvěma secesními činžáky. Každý před svým vchodem. Ilona si četla jména u zvonků. Zeptal jsem se jí, co dneska mají. Ilona se znovu začetla do zvonků. Prý saturejkovou omáčku.
"To se moc nevytáhli," povídám.
"Kdepak, to je vynikající omáčka," odpověděla Ilona. "A co máte vy?"
"Vepřovou s knedlíkem", přečetl jsem na zvoncích.
Rozloučili jsme se a vešli každý do svých dveří. Opět jsem byl u hučící společnosti u dvou stolů...
Maraton a únosci letadla
Tokugawa | 15.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Krásný letní den. Běžel jsem maraton. Zajímavé na něm bylo, že se běžel na kola a ne jako jedna dlouhá trať. Byl jsem třetí v pořadí. Hned přede mnou jeden vyhublý běžec a kus před ním ještě jeden – hypochondr.
Předběhl jsem je celkem bez problémů, a tak jsem si řekl, že není kam spěchat a že si dám chvíli pauzu. Zaběhl jsem k nedaleké řece, kde jsem se vykoupal a odpočal si. Vrátil jsem se do závodu. Běžel jsem mezi malými zahrádkářskými chatkami a pomalu jsem opět začal dohánět dva vedoucí běžce. Pohublého jsem předběhl, zbýval mi jen hypochondr.
Vběhli jsme na stadion. Nevím, kdo z nás vyhrál, protože jsme najednou byli v šatnách. Nebyl jsem tam fyzicky, spíš jsem pozoroval děj, který se tam odehrával.
Hypochondr byl ve skutečnosti únosce letadel. Ve sprše na něj čekala jeho přítelkyně, krásná zrzavá žena, která mu řekla, že ví o jeho únosech. Únosce to nikterak nepřekvapilo a dál se sprchoval. Žena věděla, že její život je u konce a snažila se hypochondra zabít. Nejprve mu ze závodního dresu vytáhla pistoli, tu jí ale bez větších obtíží sebral. Dál se sprchoval. Zoufalá žena našla sekeru a vstoupila za hypochondrem do sprchy. Únosce celkem snadno přerazil topůrko. Žena bojovala do poslední chvíle a snažila se únosce probodnout ostrým zlomeným dřevem...
Červená Octavia
Tokugawa | 14.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Jeli jsme s Gaiou naší stařičkou Škodou Octavia, r. v. 1965, oříškově hnědé barvy v hustém městském provozu. Kolem nás popojížděli jen samí veteráni. Spartaky, Oktávky, Felicie, Wartburky, Embéčka a Barkasy. Všechna auta měla stejnou barvu jako to naše.
Vysvětloval jsem Gaie rozdíl mezi Octavií kombi, která má na boku tři okna a Škodou 1202, která má okna čtyři, když jsme si všimli krásně rudé Oktávky o několik vozů před námi. Ta svítivá červeň v mase béžovohnědé nás přitahovala.
Žena, řídící červenou Oktávku, zjistila, že ji někdo sleduje (my) a chtěla někam zavolat ze svého mobilního telefonu, který ležel na sedadle spolujezdce na haldě map. Jenže jejím autem prolétl průvan a mobil vyletěl okýnkem. A rovnou k nám do vozu...
Seděl jsem doma před destičkou plošných spojů z tohoto telefonu. Ten plošňák byl velký jako celá zeď. Snažil jsem se přijít na telefonní číslo řidičky červeného vozu...
Horečka a živá koule
Tokugawa | 11.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Přepadla mě choroba. Horečka vystoupila na 38,5 °C a já se začal těšit na novou noční můru. Zbytečně... Ve snu o zmenšených ženách jsem popisoval "Tmu". Takže...
Stál jsem ve "Tmě". Přede mnou, v naprosté černotě, jsem viděl velkou šedou kouli, která měla ještě černější stín, než černota okolo. Koule měla v průměru asi 150 centimetrů. Pojednou její dokonalý tvar začaly narušovat nerovnosti a výstupky. Vypadalo to, jakoby něco uvnitř koule bylo a snažilo se to dostat ven. Obíhal jsem kouli a dlaněmi nerovnosti zahlazoval. Byla to nekonečná sisyfovská práce...
Později jsem si uvědomil, že pohyby koule jsou stejné jako pohyby v Gaině břiše. Jako bych se snažil miminku říct, ať tam ještě chvíli vydrží, že teď právě nemohu jít k porodu...
Běžící lékaři
Tokugawa | 10.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Už jsem se poněkud vzpamatoval z dnešní mrtvé noci a načerpal prací trochu sil. Vzpomněl jsem si na fragment jednoho snu, který se mi zdál 6. 9. 2003.
Šatna byla plná mladých lidí. Muži i ženy svlékali své civilní ošacení a oblékali se do bílých lékařských plášťů a bílých gumových bot. Někdo otevřel dveře z nalakovaných latí a všichni jsme se tlačili, abychom se dostali z šatny do dvora. Dvůr byl porostlý sytě zelenou travou, se kterou naše bílé pláště nápadně kontrastovaly. Uprostřed, mírně vystředěn, stál rozložitý listnatý strom.
Všichni jsme chvíli nerozhodně postávali na trávě, jejíž sytost a barva lákaly k ulehnutí a odpočinku. Ostatní se v jeden okamžik rozeběhli do budovy naproti a ve chvíli zmizeli ve vchodu. Zůstal jsem sám opřený o kmen stromu.
Pomalým krokem jsem došel ke dveřím, ve kterých všichni zmizeli, zul jsem si gumové boty, srovnal je na prahu a jen v ponožkách jsem vstoupil na chladnou litou světle šedou podlahu. Chodba se táhla do nedohledna, její konec ústil do jasně osvětlené prostory. Po stranách chodby postávaly všelijaké chromované vozíky...
Přerušená válka a zmenšené ženy
Tokugawa | 9.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Z armády polonahých divochů, kteří stáli naproti nám, vystoupil válečný šaman s polynézskou maskou na obličeji. Natáhl tětivu luku a vystřelil zápalný šíp. Viděli jsme, jak šíp zadrnčel a zapálil doutnák od nálože, jejíž výbuch zahájí nelítostnou a krvavou válku.
Přiložil jsem šíp, natáhl tětivu a chvíli mířil. Šíp zasvištěl a přesekl zápalnou šňůru kousek nad postupujícím plamenem. Chvíle napětí skončila – dnes se válčit nezačne.
Přihlížející i příslušníci obou armád se rozešli mezi stánky a začala lidová veselice. Ohňostroj osvětloval černou oblohu...
...Během slavnosti jsem se od sestry své ženy dozvěděl, že ženy mají zvláštní schopnost – dovedou ze zmenšit až na velikost jednoho dvou centimetrů. Podivil jsem se a Gaia mi to hned předvedla: zmizela.
Pojednou jsem viděl jejíma očima. Já byl ona, respektive ona byla já. Všechno kolem mne bylo tak obrovské, že jsem ani nedohlédl. Písek na zemi se mi jevil jako balvany. Musím se rychle zvětšit, aby mě někdo nezašlápl.
Hups! To bylo o fous! Musím si příště dát pozor, abych se nezvětšil příliž blízko někoho, mohlo by se stát, že prorostu jeho tělem. Jednou se mi stalo, že jsem se při zvětšení dotýkal pětiletého chlapce a po transformaci jsem měl jeho nohu. Abych to napravil, musel jsem se zmenšit a znovu zvětšit, jenže ve "Tmě". Tma je místo bez času a prostoru. Jde z něj strach a nikdo se tam dobrovolně nezvětšuje ani nezmenšuje. Občas se tam lidé ztratí a už nikdy nenajdou cestu ven...
Kolem vlkodlaci
Tokugawa | 3.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Dnes jsem zaspal a sen leknutím zapomněl. Popíšu teď proto jednu starší noční můru...
Byl jsem sám v jídelně rekreačního objektu na Živohošti. Byla noc. Silné poryvy větru ohýbaly stromy kolem až k zemi. Stál jsem u okna a sledoval mezi stromy se blížící stíny. Nebylo pochyb – jdou sem!
Okraj stromoví byl od objektu vzdálen zhruba patnáct metrů a je jen otázkou času, kdy se první vlkodlak odváží vstoupit do měsíčního světla. Už jsem slyšel jejich vrčení a viděl zelená světýlka očí... Vlkodlaci jsou všude kolem. Jsou jich stovky...
Kaktusový skleník
Tokugawa | 2.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
K lůžku jsem si připravil papíry a tužku. Stále jsem si opakoval: Podívat se na ruce, podívat se na ruce. A... nic. Nejenže jsem si při prvním probuzení na zápisník ani nevzpomněl, ale dokonce jsem se během snu nepodíval na ruce, které jsem měl přímo před očima...
Venku foukal vítr, nebe se černalo bouřkovými mraky. Byla tma a ticho. Seděli jsme v dlouhé chodbě. Bylo zhasnuto, takže ostatní lidi jsem spíš tušil než viděl. Jediné světlo přicházelo zvenku skrz skleněné dveře. Začalo pršet a jen občasný blesk nám ozářil tváře. Všichni kolem mne byli oblečeni v černé a šedé.
Skleněné dveře v ústí chodby se otevřely a přišel Dan. Konečně. Voda z něj jen crčela. Na zádech nesl starý potrhaný batoh. Opustili jsme čekárnu a vyběhli do deště. Blesk křižoval blesk. Před budovou na kraji lesa stála zaparkovaná naše Lada. Světla jí sotva doutnala, jedno zhaslo úplně. Nastoupili jsme a rozjeli se...
...Uvnitř skleníku se také nesvítilo. Stáli jsme před černou siluetou obrovského kaktusu. Byl obsypán tisíci kuličkami.
"Vidíš," řekl Dan, "máš to nádherně naroubovaný."
Dětský horečnatý sen
Tokugawa | 1.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (2)
Pokaždé, když jsem jako dítě trpěl horečkou, viděl jsem v blouznění stále stejný výjev...
...Vysoká kamenná zeď. Byla tak vysoká, že stínila oblohu. Táhla se od obzoru k obzoru, od nekonečna k nekonečnu. Stál jsem přímo pod zdí a hleděl vzhůru do jediného okna, které se černalo vprostřed kamenné šedi. Lomený oblouk vypadal hrůzostrašně. Z okna se sypal drobný prach. Šedé, černé a bílé vločky. Jak prach padal, stále se zvětšoval a rostl až se na mne místo prachu řítila obrovské dubová polena, která hrozila mě rozmačkat a zasypat...
Vyšetření o způsobilosti
Tokugawa | 1.09.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Jel jsem kamsi tramvají. Sledoval jsem nějakou slečnu. Asi o mě věděla, protože rychle vystoupila, přeběhla kolejiště a nastoupila do protijedoucí tramvaje. Také jsem vystoupil a mhouřil oči na číslo vozu. Nedokázal jsem přečíst, kam protijedoucí tramvaj i druhá za ní jedou. Než jsem se dostal dost blízko, oba vlaky odjely. Mohl jsem jet kterýmkoliv z nich! Všude kolem byl zašedlý sníh...
...Procházeli jsme s Gaiou čekárnou u lékaře. Měli jsme si pořídit internet domů, a tak jsme nutně potřebovali potvrzení o způsobilosti vlastnit a ovládat tuto službu. Lékařům neustále vyjížděly z všemožných přístrojů grafy a křivky. Zaťukali jsme u doktorky do jejíž péče jsme spadali. Měla husté zrzavé vlasy. Ani u ní to nevypadalo jako u lékaře. Stála mezi regály a kovovými šuplaty a oznámila nám, že bohužel nevyhovujeme. Skleslí jsme odešli.
Ve vchodu do nemocnice jsem zahlédl svou dávnou kamarádku Pavlínu. Vedla na vodítku tygra a v náručí nesla kolouška. Řekl jsem jí, že obdivuji lidi, kteří chovají takováhle zvířata. Spiklenecky se ke mně naklonila a řekla mi: "A to není všechno. Doma ještě máme..." Odmlčela se a ještě tišeji řekla: "...pudlíka."
Noční děs a trafostanice
Tokugawa | 31.08.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Dnes to zase přišlo. Noční děs. Už se ani nepamatuji, kdy mě podobný sen potkal naposledy. Ze sna mě vytrhl vlastní křik. Poděkoval jsem Gaie, že mě vzbudila. Místo abych se snažil na děs zapomenout, opakoval jsem si ho dokud jsem neusnul, abych ho ráno mohl zapsat. Samozřejmě si ho nepamatuji. Jen jakýsi úryvek z následujícího snu.
Klečel jsem ve velké temné tovární hale a montoval dřevěnou příčku. Z jedné strany byla potažená kobercem a z druhé papírem. Stále jsem ji nemohl přichytit do zdi, protože všechny šrouby, které jsem měl, měly hlavičku zalitou černou barvou. Konečně se mi to povedlo a dřevěná zeď byla na první pohled přidělána pevně.
Uklízel jsem si nářadí. V podstatě nic užitečného, samé zbytky rozbitých elektrických součástek. Na dně brašny jsem našel transformátor, který jsem dal místním dvěma dělníkům proměřit. Poprvé nenaměřili nic. Při druhém měření se rozeběhl připojený elektromotor. Dělníci mi sdělili parametry transformátoru: 80 V a 6 A.
Námořní přehlídka
Tokugawa | 30.08.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Stál jsem s Gaiou a tátou v námořním přístavu. Kolem nás byla spousta lidí, stánky s cetkami a tureckým medem. Jako o pouti. Přišli jsme se podívat na první plavbu nové bitevní lodi. Majestátně kolem nás proplouvala. Z přední i zadní věže vystřelila rakety, které na obloze vytvořily vějíř, podobně jako letadla při letecké akrobacii. Rakety byly z lesklého stříbrného bakelitu jako vojenské hračky pro děti na vietnamských stáncích. Stejně tak děla.
Na zádi lodi stálo ultralehké průzkumné letadlo, které dokázalo vzlétnout prakticky z místa. Prolétlo kolem nás v naprosto nepravděpodobných křivkách. Napadlo mě, jak asi dokáže přistát, když má tak malou přistávací plochu a bitevník je samá anténa a lano. Jakoby mě vyslyšelo, letadlo se stejně hbitě a nepravděpodobně propletlo lanovím a dosedlo zpět do vyznačeného kruhu.
Najednou jsme na té lodi pluli a průzkumný ultralight letěl kolem nás. Už nevypadal tak hypermoderně, zdál se malinký a poháněl ho větrák od procesoru umístěný negeometricky pouze na jednom křídle. Letadlo bylo nafukovací, podobně jako dětský kruh do vody. Průzkumník letěl stejnou rychlostí jako loď plula, takže se nám zdálo, že vedle nás jen tak ve vzduchu visí. Táta natáhl ruku a chytil ho. Nafukovací letadélko mu nervózně bzučelo v ruce. Prohlédl si ho a pustil. Letadélko zakroužilo a odletělo...
...Koupal jsem se vedle zakotvené bitevní lodi. Moře bylo plné jablek nakrájených na kostičky a mělo černou barvu...
Přeměna v upíra
Tokugawa | 28.08.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (13)
Dnešní noc byla bezesná. Místo Hypna a Morfea nade mnou držel ruku spíš Thanatos. Proto zalovím v paměti a pokusím se poskládat ze střípků hrůzy a žalu sen, který jsem si dlouho pamatoval... Tento sen vyprovokovalo několik nahodilých událostí. Prvním a nejsilnějším motivem byla právě dočtená kniha od Stephena Kinga Prokletí Salemu. Druhá příčina snu tkví v zažívacích potížích: v to období se mi po česneku dělalo špatně. A poslední moment byl unavený zrak, kdy mi velmi vadil sluneční svit a já vyhledával stinná místa...
...Metro bylo plné lidí. Stál jsem na nástupišti a pojednou se mi v hlavě začalo vykreslovat podezření, které nabývalo stále ostřejších kontur. Vždyť já už nejsem člověk. Jsem upír. Ta bolest v očích a hlavě ze slunečního svitu, to nechutenství navozené česnekem, výrazně bledá pokožka, ta věčná denní únava... Kolem mne neustále proudili lidé. Lidé! Já jediný byl jiný. Propadl jsem hlubokému zoufalství. Žal a lítost nad ztrátou lidství byly nevyslovitelné. Plakal jsem skryt za sluneční brýle. Vzpomínal jsem na pocit tepající krve ve vlastních žilách, na bušící srdce, na teplotu lidského těla. Není pochyb jsem jiný. V ústech mě tlačí stále delší špičáky, ve tmě vidím ostřeji. Zahleděl jsem se na slečnu stojící vedle mne. Její krční tepna mě fascinovala natolik, že jsem zapomněl na vlastní utrpení. Čím déle jsem útlou šíji pozoroval, tím méně jsem se kontroloval. Neodolal jsem a...
...s křikem jsem se probudil.
Montáž tyče
Tokugawa | 27.08.2003 | Fragmenty | Ohodnotit sen 0/0 | Komentáře (0)
Bohužel, ani dnešní sen nebyl nijak symbolický, magický, historický či jinak zajímavý. A stejně jako včera jsem při opakovaném ranním usnutí přišel o tu zajímavější část...
...Byl jsem zaměstnán v rozlehlé mramorové budově. Dostal jsem od svého nadřízeného příkaz, že musím v jeho kanceláři přišroubovat od stropu k podlaze tyč. Ředitelův příkaz mě udivil, neboť jsem pracoval jako úředník, nikoliv jako údržbář.
Místo, kde měla být tyč připevněná, bylo těžko dostupné. Jednou nohou jsem stál na ředitelském stole, druhou střídavě na židli nebo na sekretáři. Všechen nábytek byl velmi vratký. Stůl se kymácel, židle se kymácela, ze sekretáře mi noha neustále sklouzávala. Byl jsem ve velmi obtížné pozici, abych nespadl a přitom dosáhl na strop.
Dával jsem řediteli příkazy, co a v jakém pořadí mi má podávat. Tyč jsem přišrouboval, ale zdálo se mi, že ne moc dobře. Byla jaksi pokřivená. Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že je na třech místech spojená klouby. Jedinou stabilitu představovala ona mramorová budova, uvnitř které jsme byli...
